A Chuan Srkala se ptá: „Milane, srkssss, navštěvuješ v Praze restaurační zařízení?“ Tak on to vážně řek. Ale nepřekvapilo mě to. Disp, Hujer i Žena, co už zkoušku měli za sebou, říkali, že se na to ptá. A pak prý už nikdo na nic. Dostali za tři a byli vyučení. Koukám na komisi, jestli k tomu něco svého neřeknou. Svobodová z ředitelství louská Vlastu, Prcina na mě mrká a pokyvuje, jako že se asi nemám ničeho obávat či co, a Chuan Srkala jen smutně kouká a čeká. „Kdepák soudruhu mistře, nenavštěvuji,“ lžu. Zbytečně. Hujer prý řek, že on teda jó, ale Svobodovou to od Vlasty neodtrhlo a Prcina jen pindala: „Tak s rozumem, Jiří. S rozumem. Ano?“ Praha potřebovala lidi na překládky a my už dostali náborový příspěvek a podepsali jim to na dva roky. „A jaká je, Milane, srrrkssss chrchle flust, hlavní povinnost třídiče ve vlakových poštách?“ Cože? Proč se, hajzl jeden tuberácká, proč se ptá? Od jiných už nic víc vědět nechtěl!
* * *
Praktická část zkoušky byla průser, vylosoval jsem si pozici třídiče, ale vlakovka, co měla jet před námi, klekla a všechnu poštu na Brno přesměrovali na naši učňovskou. Že v ní skládáme zkoušky nevěděli. A kdyby jo, a možná že to i věděli, stejně by jim to bylo šumák.
Šumák to ale nebylo mně. Hujer, vylosoval si pozici manipulanta, vysypává desátý bílý pytel s obyčejnou poštou a šklebí se. Svazky mi háže před fachy a schválně mi v nich dělá bordel. Vypisuji si svazovky, vždycky nám na jeden fach stačila jedna, ale to jsme třídili jen tři bílé pytle. Nevím, jestli si jich mám vypsat více. Bezradně stojím, čumim, s tužkou v jedné ruce, se štosem svazovek v druhé, ale Gebls sedí u vypínačové skříně, žere z papíru vlašák rohlíkem a stará se jen o něj a Lázlo hlídá Opičí tlamu, který si vylosoval vedoucího a mastí papíry. Je mi ho líto. Trochu. V druháku matykářka zjistila, že neumí násobit desíti a s jinýma numerama na tom taky nebyl o moc líp. Dával to pak za vinu nám, prý děláme na cimře s Hoffmannem bordel a on se nemůže učit. A že prý už ve třeťáku s námi spát nebude. Dostal ložnici s Kazanem a od Kazana jedenou týdně přes hubu a celkově mu to bylo hovno platné, počítat se nenaučil.
Nikdo si mě nevšímá, tak se na svazovky vyseru, trhám motouz z prvního svazku a s prvním listem jsem v prdeli, páč nemá směrovací číslo. Ořechov mi nic neříká, tak končí ve fachu Brno–průchod, v kterém pak končí každý třetí list.
Ve Vyškově je jasné, že to vytřídit nestihnu. Zvládnul jsem s bídou čtvrtinu. A za správnost vytřízeného bych ruku do ohně nedal. Naštěstí to nikoho z mistrů nezajímá. V Rousínově začínám vyvazovat fachy a z nevytřízeného zbytku vážu „koule“, které jdou na Brno-průchod k dotřízení. Posádka má všechno hotovo. I Opičí tlama. Čeká se jen na mě. Už je vidět Petrov, nevytřízený zbytek nahrnu nesvázaný do pytle. Je mi to fuk. Vrchní mistr Gebls na to nic neříká a tak i Lázlo drží hubu. Uzavíráme papíry, vlak brzdí u perónu, vykládáme, vysedáme, Gebls něco chvíli mele, pak mizíme z nádraží a za minutku už sedíme v Černé Hoře u černého stolu s černým pivem.
Zpět do Olomouce jedu jako vedoucí, po Černé hoře je mi to fuk, mám to stejně posrané ranní jízdou.
* * *
„Hlavní povinností třídiče je včas vytřídit poštu.“ „Dobře, Milane, sssssrksss chrchly chrch, tak si to pamatuj.“ Dostal jsem za tři a byl vyučenej.
