Co je to Informační válka? A co vlastně rozumíme termínem informace a co je to vlastně válka? A jak k Informační válce přistupují země NATO a jak Ruská federace? A co Informační válka v rusko-ukrajinském konfliktu?

Armádní generál Valerij Gerasimov, náčelník Generálního štábu Ozbrojených sil Ruské federace, v článku otištěném ve Vojensko-průmyslovém kurýru, v přístupu k dnešním formám válčení mluví o posunu: „směrem k široké aplikaci politických, ekonomických, informačních, humanitárních a jiných nevojenských opatření prováděných s využitím protestního potenciálu obyvatelstva. To vše je doplněno vojenskými opatřeními skryté povahy, včetně činností informačního působení a činností zvláštních operačních sil. K otevřenému použití síly, často pod záminkou udržení míru a řešení krize, dochází jen v určité fázi konfliktu, většinou pro dosažení konečného úspěchu.“

Odpovědi na uvedené otázky a mnoho dalšího k tématu informačního a psychologického působení naleznete v této mé drobné kompilační práci.

Ostrava 2018

Obsah

Úvod

Termín informační válka se v médiích začal výrazněji objevovat po propuknutí rusko-ukrajinského konfliktu v roce 2014. Není to ale fenomén nový, jednotlivé formy informační války byly v různé míře přítomny ve všech válečných konfliktech naší civilizace. Pro dosažení vítězství vždy bylo nezbytné mít informace o nepříteli, o jeho síle, kde se nachází, jaké má cíle. A neméně důležité bylo zabránit nepříteli v získání obdobných informací, nebo mu poskytnout takové informace, jež jej uvedou v omyl a přivedou k rozhodnutí, které opačné straně mohou přinést zásadní výhodu.

Se změnami společnosti a technickým pokrokem se měnily i podoby ozbrojených konfliktů. Vítězství nezáleželo jen na síle armád, stále většího významu nabývaly podpůrné faktory, například výkonnost ekonomiky, vyspělost průmyslu, dopravní infrastruktura a jiné. S rozvojem sdělovacích prostředků, masové komunikace a pokrokem v komunikačních technologiích se zvyšuje dostupnost informací a zrychluje se jejich přenos. Spolu s tiskem se v 19. století objevilo také veřejné mínění. O výsledku konfliktu se už nerozhodovalo jen na bojišti, ale také v zázemí práci novinářů, aktivistů, PR pracovníků, celebrit, tedy každého, kdo mohl prostřednictvím masmédií oslovit a ovlivnit širokou veřejnost. A v dnešní éře internetu a sociálních sítí dostal prostor oslovit veřejnost v podstatě každý, kdo o to projevil zájem.

Informační válka je některými vojenskými odborníky považována jen za zastřešující termín pro řadu aktivit na podporu bojových operací. Média a veřejnost označují termínem informační válka ve většině případů aktivity informačního působení a psychologické války. I v tomto textu bude termín informační válka chápán v tomto smyslu. Další formy informační války, jako je působení na velení a řízení, zpravodajské působení, elektronický boj, hackerská válka, kybernetická válka bude v příslušné kapitole jen stručně zmíněn. Jde o aktivity odehrávající se často mimo masmediální komunikaci, v prostředí veřejnosti nedostupném. Zčásti proto, že se jedná o aktivity podléhající utajení nebo se jedná o aktivity v technologickém prostředí, které je svou technickou stránkou většině laické veřejnosti málo srozumitelné (hackerská válka a kybernetický boj). Větší pozornost bude věnována té formě informační války, která pro dosažení stanovených cílů používá prostředků masové komunikace a působí prostřednictvím médií, kde zanechává výraznou a rozpoznatelnou stopu. Tedy informačnímu a psychologickému působení.

V tomto textu se pokusím stručně definovat význam pojmu válka, jak se válka proměňuje a jak se současné válčení projevuje v informačním prostředí, v kyberprostoru. Zejména se zaměřím, jak k novým formám válčení přistupuje Ruská federace a pro doplnění kontextu nastíním, jak k informačnímu působení přistupují země NATO.

1. Informační válka: válka informačního věku

Technologický pokrok v komunikačních a informačních technologiích za poslední půlstoletí k nepoznání změnil svět, ve kterém žijeme. Technologie umožnily globální sdílení informací, naše společnost se stala společností informační a část našich životů se přesunula do kyberprostoru. Informace změnily ekonomiku, průmysl, vědu, vzdělávání a zábavu. A také jednu z nejstarších kulturních aktivit lidstva: válčení.

V této kapitole se pokusím vysvětlit pojmy válka, informace a informační válka. Stručně uvedu vývoj válčení od počátku novověku až k vzniku nové domény bojiště: kyberprostoru. Vysvětlím, v čem se liší pohled zemí NATO a Ruské federace na vedení informační války a jaké prostředky využívají. Uvedu, jaký význam má v informační válce sdělení. V závěru kapitoly uvedu důvody, proč (a do jaké míry) se Ruská federace vrátila k bipolárnímu vnímání světa.

1.1 Co je to válka?

Ve své proslulé definici pruský generál a stratég Carl von Clausewitz říká, že válka je pokračování politiky jinými prostředky (Ftorek, 2010). V obecném povědomí je za válku považováno ozbrojené střetnutí mezi znepřátelenými stranami. Psychologický slovník válku definuje jako „specifický vnitropolitický nebo mezinárodněpolitický vztah, pro který je typické užívání násilných prostředků“ (Hartl a Hartlová, 2010, s. 654). Řehka (2017, s. 18) tuto definici upřesňuje: „Válku můžeme vnímat jako vzájemné soupeření, kdy se každá strana konfliktu k prosazování vlastních zájmů snaží protivníkovi vnutit svoji vůli a jeden z prostředků, které k tomu podle potřeby využívá (avšak zdaleka ne jediný), je násilí.“ Pojmem válka můžeme označit tu situaci, kdy jedna strana prosazuje svou vůli vůči straně jiné za pomocí vojenských, politických, ale také ekonomických a informačních nástrojů. V této souvislosti bývá používáno dělení na velkou a vojenskou strategii. „Základem velké strategie zůstala diplomacie, prostřednictvím které může stát například navazovat spojenectví a vytvářet spřátelené koalice, nebo naopak vytvářet tlak na jiný stát k přistoupení ke vzájemné dohodě nebo dalším ústupkům. Touto cestou lze často dosáhnout vítězství bez nutnosti vést válku“ (Spišák, 2013, s. 144). Vojenská strategie je jen jeden z možných nástrojů dosažení cílů velké strategie, násilí v konfliktu mezi dvěma znepřátelenými stranami nemusí být nezbytně nutně přítomné.

Cíle a motivace pro válčení se v čase nijak výrazně neměnily (v tomto textu se jimi zabývat nebudu) měnily se ale technologie a metody.

Proměny válčení

Vývoj moderního válčení periodizoval Lind (2001) do čtyř generací. Pro první generaci jsou charakteristické muškety s hladkým vývrtem a taktika linie a zástupu (napoleonské války). Pro druhou pušky s vývrtem a nabíjené zezadu, kulomety, ostnatý drát a nepřímá dělostřelecká palba a taktika poziční války (1. světová válka). Třetí generace je charakteristická většími manévry sil hluboko v území nepřítele a rychlými postupy (2. světová válka). A čtvrtá generace, tedy generace současná a budoucí, již nemá žádné jasně definované bojiště, zahrnuje celou společnost protivníka včetně jeho kultury a myšlení. Stírají se rozdíly mezi mírem a válkou, civilním a vojenským. Ke stejným závěrům docházejí i ruští vojenští odborníci, armádní generál Valerij Gerasimov (2013, s. 2), náčelník Generálního štábu Ozbrojených sil Ruské federace, v článku otištěném ve Vojensko-průmyslovém kurýru uvádí: „Narostla úloha nevojenských metod v dosahování politických a strategických cílů, které v několika případech ve své efektivitě významně překonaly síly zbraní.“

S tím, jak se globalizovaná společnost stává stále více závislejší na informacích a informačních technologiích, tak také narůstá význam informace ve vojenství. V komunikaci, velení a řízení, ve zpravodajství a také v informačním působení a ovlivňování. Pomocí psychologických operací je možné dosáhnout kýžených cílů i bez nasazení bojových sil. Vhodným, často manipulativním, mediálním působením si lze získat pro své záměry protivníkovo obyvatelstvo nebo zlomit jeho vůli k odporu. „Televizní zprávy se mohou stát silnější zbraní, než jsou obrněné divize“ (Lind, 2001, vlastní překlad, s. 15). Lind v roce 2001 předpokládal, že se psychologické operace ve formě mediálně informační intervence stanou dominantní strategickou zbraní čtvrté generace válčení. „Protivníci kladou větší důraz na informační operace, ovlivňování vnímání a práci s médii s cílem spíše si získávat nebo dezorientovat než vynucovat. Psychologické rozvracení může být stejně důležité jako fyzické ničení“ (Řehka, 2017, s. 45).

Jak rozumět pojmu informace přiblíží následující kapitola.

1.2 Informace

S informacemi se setkáváme v běžném životě prakticky nepřetržitě. Média masové komunikace jsou dnes díky novým technologiím nebývale dostupná, k zdrojům informací můžeme přistoupit v libovolné době a z libovolného místa. Po celý den vstupujeme do interpersonální komunikace a vyměňujeme si informace s blízkými, se spolupracovníky na pracovišti. Informace v podobě vstupů a výstupů jsou součástí vědeckého bádání a každý obor si termín informace definuje způsobem, který odpovídá jeho potřebám.

Velký slovník psychologie definuje informaci z pohledu kognitivní vědy jako „záznam či odraz dílčí vlastnosti reálného světa (…) podnět, který umožňuje rozlišení nebo rozhodnutí mezi možnostmi“ (Hartl a Hartlová, 2010, s. 221). Slovník také uvádí Shannonovu definici, dle které je „(…) informace chápána jako snížení neurčitosti přenesenou zprávou ve srovnání s neurčitostí danou u příjemce před přijetím zprávy“ (Hartl a Hartlová, 2010, s. 221). Informace je součástí poznávacích procesů a podle Kopřivy informace rozšiřují uživatelovy znalosti o věcech souvisejících s jeho situací a umožňují mu adekvátně jednat (Hartl a Hartlová, 2010).

Ze sémantického hlediska definuje informaci Luciáno Floridi jako „správně vytvořená, smysluplná a pravdivá data“ (Floridi, 2011, cit podle Bawden a Robinson, 2017, s. 109). Zda je v informaci splněna třetí podmínka, je nutno informaci podrobit analýze.

Bawden a Robinsonová popisují při vymezení termínu informace dva modely vztahů mezi informaci a znalostí, které se liší v tom, jak chápou pojem znalost. První model vychází z Popperovy epistemologie a používá znalosti pro označení světa subjektivních znalostí v mysli jedince. A informace jsou komunikovatelné znalosti zakódované v dokumentu nebo fyzické komunikaci. V druhém modelu není mezi informací a znalosti zásadní rozdíl, znalosti jsou informace spojené do určité struktury (Bawden a Robinson, 2017).

V kontextu informačního chování vnímá Jola Steinerová (2005, s. 15) informaci jako „neustálu konštrukciu významov reality v rôznych premenlivých formách“. Informace jsou „nepřetržitě asimilovány do našich konstrukcí o světě, do představ o druhých lidech i do konstruovaného obrazu sebe samého“ (Vybíral, 2009, s. 162). Tyto formy či konstrukce vyjádřené jazykem a uchované v dokumentech tvoří explicitní poznatky. Ty lze interpretovat za použití implicitních poznatků, které se hůře formulují a dokumentují, protože vyplývají „zo struktury osobnosti jednotlivca, zo společných noriem sociálných skupín v komunikácii a interakcii, z kultuúrných zákonitostí (…)“ (Steinerová, 2005, s. 15).

Pro potřeby svého oboru vojenská věda definuje informaci jako „nezpracované údaje jakéhokoli popisu, které je možné použít při vytváření zpravodajství“. Zpravodajství při své činnosti produkuje zpravodajskou informaci, kterou se rozumí „výsledek zpracování informací týkajících se cizích států, nepřátelských a potenciálně nepřátelských sil nebo prvků či prostorů aktuální nebo potenciální bojové činnosti“ (Výkladový slovník pojmů a definic NATO, 1998, cit. podle Černovský, 2007, s. 16).

1.3 Informační válka

V předchozích kapitolách jsem vymezil termín válka a termín informace. Jestliže válka je vztah, ve kterém se jedna strana snaží vnutit svou vůli straně druhé, pak adjektivum informační upřesňuje, že:

aktivity se vedou v reálném světě a informační prostředky slouží k podpoře bojových operací (působení na velení a řízení, zpravodajství, elektronický boj, viz níže);
aktivity se odehrávají v informačním prostředí (kybernetický boj);
cílem aktivit jsou samotné informace nebo dosažení informační dominance (hackerská válka);
informace je specifickou formou zbraně (psychologická válka).

Uvedené varianty mohou existovat buď každá samostatně, nebo mohou tvořit jeden celek s různým poměrem zastoupení jednotlivých variant.

Informační válku jako aktivity sloužící k podpoře bojových operací lze definovat jako „souhrn veškerých opatření a) pro ochranu vlastních informací a procesů na nich založených, jakož i pro ochranu informační techniky, b) pro působení na nepřátelské informace a procesy na nich založené, jakož i pro působení proti nepřátelské informační technice“ (Nastoupil, 1999).

Černovský (2007) ve své diplomové práci přistupuje k pojmu informační válka jako k zastřešujícímu termínu pro řadu různých forem boje:

působení na velení a řízení: zabránit schopnosti řídit bojové operace ničením řídící infrastruktury;
zpravodajské působení: získávání informací o protivníkovi o situaci na bojišti a provádění činností vedoucích k zabránění nepříteli získat tyto informace o nás;
elektronický boj: je veden proti prostředkům využívajícím elektromagnetické spektrum, tedy proti komunikačním zařízením, radiolokátorům a jiným elektronickým zařízením;
hackerská válka: útoky na počítačové sítě a systémy využívající technologické nedostatky a chyby v systémech a bezpečnostních opatřeních;
kybernetická válka: je kombinace hackingu, sémantických útoků na počítačové systémy způsobujících jejich nesprávné fungování a čistě hypoteticky také virtuální simulace konfliktů vedené umělými inteligencemi nahrazující konflikty v reálném světě, tzv. Gibsonova válka;
ekonomická válka;
psychologická válka: ovlivnění nepřátelské vůle prostřednictvím psychologických nástrojů;
kulturní válka: kulturní invaze do prostředí odlišné kultury se záměrem změnit ji dle vlastních představ.

Rusové k informační válce přistupují jako k nástroji pro „ovlivňování smýšlení mas, jež je součástí rivality mezi odlišnými civilizačními systémy. Tato rivalita probíhá v informačním prostoru prostřednictvím zvláštních způsobů kontroly informačních zdrojů“ (Pavlíková, 2016, s. 81). Generálplukovník Anatoly Nogovitsyn, náměstek náčelníka generálního štábu ozbrojených sil Ruské federace a vojenský teoretik, za základní cíl informační války považuje „znejasnění filozofických a metodologických základů kognitivní činnosti národa nepřátelského státu, zavést chaos do jejich vědomí, připravit o důvěru v budoucnost a zavedení falešných ekonomických a morálních postojů“ (Nogovitsyn, 2009, vlastní překlad).

Laická veřejnost a média často termínem informační válka pojmenovávají aktivity informačního působení a psychologické války. Takto budeme termín informační válka chápat i pro potřeby této práce.

Hybridní válka

Termín informační válka je často spojován se současnými aktivitami a metodami Ruské federace na Krymu, Ukrajině a působením proti zemím NATO. Pro tento způsob vedení vojenských aktivit se ujalo také pojmenovávání hybridní válka. Přesněji tuto formu válčení definuje Řehka (2017, s. 22-23) jako souběžné vedení konvenčních a nekonvenčních metod boje za využití všech dostupných prostředků, které také zahrnují nestátní aktéry, soukromé vojenské organizace, povstalecký boj, terorismus, politické, ekonomické, informační a právní nástroje, operace v kyberprostoru. Přičemž použití těchto prostředků nemusí být veřejné deklarováno, neboť je snadné je popřít a také obtížně prokázat, „zahrnují celé spektrum různých způsobů vedení boje, včetně konvenčních schopností, nepravidelné taktiky a formací jednotek, teroristických aktů včetně neomezených forem násilí a zastrašování, kriminalitou způsobený společenský rozvrat“ (Zůna, 2010, s. 33).

Hybridní válka může probíhat dlouhodobě i v době, kdy nejsou prováděné žádné bojové operace, tedy v době, která je dle mezinárodního práva definována jako mír. V hybridní válce se stírá rozdíl mezi válkou a mírem.

Definici hybridní války, přestože tento termín nepoužil, podal Valeij Gerasimov (2013, vlastní překlad, s. 2) popisem nových metod konfrontace, které se posunují „směrem k široké aplikaci politických, ekonomických, informačních, humanitárních a jiných nevojenských opatření prováděných s využitím protestního potenciálu obyvatelstva. To vše je doplněno vojenskými opatřeními skryté povahy, včetně činností informačního působení a činností zvláštních operačních sil. K otevřenému použití síly, často pod záminkou udržení míru a řešení krize, dochází jen v určité fázi konfliktu, většinou pro dosažení konečného úspěchu.“.

1.4 Prostor informačního působení

Informační prostředí

Informačním prostředím rozumíme prostor, ve kterém dochází k manipulaci s informacemi a není nezbytně nutně vázaný jen na elektronické komunikační prostředky. Z pohledu informačního chování jej můžeme definovat jako „komplexný systém interakcí, hmoty, energie a informácií v čase, v ktorom sa odohrávajú informačné procesy, najmä spracovanie a využívanie informácií“ (Steinerová, 2005, s. 19). Vojenská definice vymezuje vojenský informační prostor jako součást globálního informačního prostoru tvořený vlastními, spřátelenými a nepřátelskými informačními systémy, vojenskými i civilními, které slouží jako podpora vojenských operací, nebo mají na probíhající operace vliv (Černovský, 2007).

Kyberprostor jako nová doména bojiště

Obecně jej chápeme jako podmnožinu informačního prostoru, která je vázaná na informačně komunikační technologie a je „zakotvená ve fyzickém světě, který nese logickou vrstvu (funkce, struktura) a interaguje (vzájemně působí) s lidským vnímáním, kognitivními schopnostmi a aktivitami“ (Bastl a Gruberová, 2013, s. 13).

Kyberprostor je od roku 2006 brán oficiálně jako pátá válečná doména (ostatní válečné domény jsou pozemní, námořní, vzdušná a kosmická), v které je možné vést vojenské operace a má charakter teritoria, které lze ovládnout a kontrolovat. (Bastl a Gruberová, 2013). S tím, jak se metody vojenských operací posunují „od přímého ničení nepřítele k jeho nepřímému ovlivňování a jeho vnitřnímu rozkladu, od války v reálném fyzickém prostředí k válce v lidském vědomí a kyberprostoru“ (Procházka et al., 2015, s. 16), nabývá na významu schopnost efektivně v tomto prostoru působit. A dosáhnout takové převahy, která umožňuje provádět v tomto prostředí operace, aniž by protivník byl schopen jim efektivně čelit, a zároveň protivníkovi bránit v získání převahy v tomto prostoru (Řehka, 2017).

Operace v kyberprostoru jsou spojovány s termínem kybernetická nebo hackerská válka. Pro šíření propagandistického sdělení jej použili v masivním měřítku poprvé teroristické islámské skupiny, například Al-Káida.

1.5 Západní přístup k informačním působení

Psychologické operace

Operace psychologické války prostřednictvím sdělení ovlivňují emoce, motivy, myšlení a postoje cílové skupiny, tak aby bylo dosaženo vytyčených vojenských nebo politických cílů. Jsou považovány za součást informačních operací. Jak jsme výše uvedli, informační a psychologické působení může ve svých výsledcích překonat účinek konvenčních zbraní, samotné násilí není vždy nezbytné a účelné pro dosažení vytýčených cílů, neb „(…) zabitý voják (je) mínus jeden muž, kdežto voják který ztrácí nervy, je vysoce infekční přenašeč strachu a může šířit epidemii paniky“ (Řehka, 2017, s. 36).

Psychologické operace patří k těm nejméně nákladným vojenským operacím, proto se k nim uchylují teroristické organizace, ale i státy, které na jiný způsob vedení války nemají dostatek prostředků a v konvenční síle se nemohou se svým soupeřem rovnat.

Západní vojenské a obrané doktríny definují psychologické operace jako plánované komunikační akce zaměřené výhradně na nepřátelské politické síly, obyvatelstvo pod jejich kontrolou. Cílem operací není nikdy vlastní obyvatelstvo nebo obyvatelstvo partnerských a spřátelených zemí.

Spojené státy svou doktrínu psychologických operací budují od konce druhé světové války. Původní primární účel byl boj proti východnímu bloku, po skončení studené války dominuje původní druhý cíl, kterým byla psychologická podpora vojenských aktivit v menších konfliktech. V organizační struktuře armády Spojených států jsou psychologické operace realizovány 4. skupinou psychologických operací (4th Psychological Operation Group) se stavem cca 4 000 příslušníků. Skupina disponuje řadou speciálních mobilních komunikačních zařízení pro televizní a rozhlasové vysílání umístěných na vozidle Hummer a letkou šesti letounů Lockheed EC-130H Commando Solo s televizním a rozhlasovým studiem umístěným na palubě, které kromě vlastního vysílání a přímých přenosů mohou také blokovat nepřátelské vysílání. V Evropě je největší jednotkou zabývající se psychologickými operacemi 950. prapor (Truppe für Operative Information) německého Bundeswheru v síle 700 až 1 000 mužů (L’Armement, 2000).

Přestože lze prostředky psychologických operací dosáhnout znatelných vojenských i politických úspěchů, i bez deklarování války nebo nasazení konvenčních sil, není dle platného válečného práva psychologické působení považováno za akt agrese (Novák, 2014).

Strategická komunikace

Strategická komunikace je forma informačního působení používaná v armádách zemí NATO. Jejím cílem je měnit chování cílových osob a skupin v ozbrojeném konfliktu prostřednictvím působení na jejich postoje a názory. V dnešním vedení války je nasazení konvenční vojenské síly považováno jen jako doplněk k informačním a komunikačním strategiím, „naši současní či potenciální protivníci, ať už státy nebo nestátní aktéři, většinou velmi dobře chápou význam informace jako zbraně. Uvědomují si také naši závislost na veřejném mínění pro úspěch jakéhokoliv vojenského snažení i v zahraničí politiky. (…) Ovlivňování cílové skupiny může mít větší dopad na vývoj konfliktu než použití jakékoliv jiné zbraně. Informace musí tedy být v centru budoucího plánování vojenských tažení a operací (…) jako nedílná součást celkového plánu. A k tomu má právě proces strategické komunikace sloužit“ (Řehka, 2017, s. 122).

Strategická komunikace se zaměřuje na pochopení cílového publika a působením na něj, tak aby bylo dosaženo podpory zájmů působící strany. V praxi předpokládá, že komunikace není jen prostým přenosem narativu mezi produktorem a příjemcem. Přijetí narativu příjemcem nezáleží jen na jeho obsahu, ale také na vnitřním a vnějším kontextu adresáta, na tom, co si adresát myslí, jaké zastává postoje, jaký zaujímá postoj k produktoru informace, jakým kanálem je narativ distribuován.

Evropský parlament v návrhu usnesení o strategické komunikaci EU s cílem bojovat proti propagandě, kterou proti ní vedou třetí strany, definuje strategickou komunikaci jako akční plán, kterým reaguje na ruské propagandistické aktivity proti Evropské unii (Výbor pro zahraniční věci EP, 2016).

Strategická komunikace jako metoda ovlivňování je formou takzvané bílé propagandy a svou formou informačního působení má blízko k public relations. Rozdíl mezi nimi je především v cílovém publiku, strategická komunikace není cílená na vlastní obyvatelstvo, to je primární doménou public relations.

Propaganda a public relations

Jak jsem výše uvedl, pro informační působení se v minulosti užíval termín propaganda a dnes je používán výhradně pro označení protivníkova informačního působení.

NATO v referenční příručce pro informační operace popisuje propagandu jako sdělení šířené za účelem ovlivnit názory, emoce či chování vybrané skupiny ve prospěch produktora sdělení. Dělí propagandu na černou (dezinformační, podvratnou, s uvedeným nepravým zdrojem), šedou (bez zdroje) a bílou (se skutečným zdrojem, s pravdivými informacemi, její nejčastější forma v zemích NATO je strategická komunikace).

„Oficiální doktrína NATO pro informační operace mezi vlastní aktivity propagandu neřadí. Propagandu vnímá jako nepřátelské působení a připisuje ji protivníkovi“ (Řehka, 2017, s. 65).

Termín propaganda je v demokratických zemích vnímán negativně. Býval spojován zejména s totalitárními režimy 20. století a jejich výraznou propagandistickou činností. V masovém měřítku se vládou řízené propagandistické úsilí poprvé objevilo ve Spojených státech v čase první světové války. Pro podporu válečného úsilí vláda USA zřídila Výbor pro veřejné informace, jehož úkolem bylo přesvědčit americkou veřejnost o oprávněnosti amerického angažování v evropském konfliktu. Při vypuknutí konfliktu Spojené státy realizovaly politiku nevměšování se do evropských záležitostí, které odpovídala naladění americké veřejnosti. Mottem prezidentské kampaně Woodrowa Wilsona v roce 1916 bylo „Udržet nás mimo válku“. Situace na evropském bojišti, zejména na západní frontě, dospěla do patové situace, žádná z bojujících stran neměla dost síly k vítěznému ukončení konfliktu. Proto vlády Velké Británie a Francie žádaly od Spojených států aktivní pomoc. V roce 1917 Německo zahájilo totální ponorkovou válku a došlo k potopení několika amerických lodí. Spojené státy vyhlásily Německu válku. Výbor pro veřejné informace měl pro tuto válku zajistit podporu veřejnosti. V následující kampani byly Spojené státy líčeny jako záštita demokracie a Německo jako krvelačné monstrum. Známým symbolem kampaně se stal plakát s ikonickou postavou Strýčka Sama a textem „Chci tě do armády USA“ (Ftorek, 2010).

V meziválečném období se místo termínu propaganda, který je americkou veřejností vnímán negativně jako nástroj manipulace, začíná používat termín public relations. Změnu inicioval Edward Louis Bernays, který je považován za zakladatele moderního public relations. Jeho nový přístup ve vztazích s veřejností je postaven na psychologických zásadách, Bernays vycházel z myšlenek svého strýce Sigmunda Freuda o podvědomí a práce ruského vědce I. P. Pavlova a jeho závěrů o podmíněném reflexu. Bernays dosáhl při realizaci zakázek mnoho kontroverzních úspěchů. Na objednávku American Tobacco Company, která chtěla zvýšit prodej svých produktů, dokázal změnit přístup veřejnosti ke kouření žen. Na počátku dvacátého století byl obrázek kouřící ženy společensky naprosto nepřijatelný, po Bernaysově kampani se názor veřejnosti zásadně změnil (Ftorek, 2010). Bernaysovy knihy ovlivnily výraznou měrou říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse, který se netajil tím, že vychází z myšlenek tohoto židovského autora.

Činnost public relations (dále jen PR) lze stručně pojmenovat jako aktivity vedoucí k vytvoření veřejného souhlasu. Pomocí přesvědčovacích kampaní se snaží dosáhnout změny postoje publika k určenému tématu nebo vhodnou mediální prezentací budovat dobrý obraz zadavatele v očích veřejnosti. O dobré vztahy s veřejností usilují také veřejné a státní instituce.

Metody, které PR používají, se velmi podobají metodám strategické komunikace. Zásadní rozdíl je ten, že PR se zaměřuje na domácí publikum, strategická komunikace na publikum státu nepřátelského nebo neutrálního (L’Armement, 2000). Zřetelná hranice mezi těmito druhy informačního působení ale není. Strategická komunikace je informační působení realizované armádou daného státu, aktivity public relations mohou být realizovány i subjekty nestátními.

V 1954 se Bernaysova agentura podílela spolu s CIA na puči v Guatemale. Nový levicově orientovaný prezident Arbenz realizoval pozemkovou reformu, která se týkala také zájmů nadnárodních korporací, zejména United Fruit Company. Bernays realizoval na jejich objednávku prostřednictvím své Středoamerické informační kanceláře kampaň postavenou na strachu z komunismu. Distribuoval zkreslené informace o politice prezidenta Arbenze, která přebírala vlivná americká média. Guatemala byla prezentována jako sovětské předmostí na západní polokouli a vláda USA zásah CIA povolila (Ftorek, 2010).

V roce 2008 vyvrcholilo dlouholeté napětí v rusko-gruzínských vztazích. Gruzie se tohoto roku pokusila vojenskou silou obnovit svůj vliv v separatistických a prorusky orientovaných regionech Jižní Osetie a Abcházie. To vyvolalo vojenskou reakci Ruské federace. Konflikt doprovázelo výrazné ruské působení v kyberprostoru. Obě strany se snažily získat podporu světové veřejnosti. Gruzie najala bruselskou PR agenturu Aspect Consulting, jejím prostřednictvím šířila progruzínský narativ o demokratické zemi, která je obětí agresivního Ruska. Ruská federace za pomocí agentury GPlus, se kterou dlouhodobě spolupracuje, šířila narativ o fašistické gruzínské vládě, o gruzínské agresivitě. Přestože nezávislá vyšetřovací komise EU dospěla k zjištění, že konflikt vyvolala Gruzie, vítězem mediální války PR agentur se stala Gruzie (Traynor, 2008).

V České republice ruské PR aktivity monitoruje Bezpečnostní informační služba (BIS). Rusko se zajímá zejména o spolupráci v oblasti společenských věd, podporuje výuku ruského jazyka a ruské krajanské komunity. Tyto aktivity sice není možné označit za nelegální či nezákonné, „BIS opět konstatuje, že se jedná o zcela legitimní aktivity, resp. proruské public relations. Bohužel i v tomto případě devalvuje čistotu ruských úmyslů participace ruských zpravodajských důstojníků či spolupracovníků ruských zpravodajských služeb“ (Bezpečnostní informační služba, 2010, s. 6).

Klíčovou metodou strategická komunikace i public relations při informačním a psychologickém působení je především působením sdělení.

1.6 Ruský pohled na informační válku

Jak jsem uvedl v kapitole Co je to válka, ve válečném konfliktu nemusí ke střetům pravidelné armády dojít. Ruská strana si uvědomuje, že v konvenční síle nemůže konkurovat armádám zemí NATO. Gerasimov (2013, s. 3) uvádí, že „bez ohledu na to, jak silný je soupeř, bez ohledu na to, jak dokonalé jsou jeho síly a prostředky ozbrojeného boje, formy a metody jejich aplikace, vždy se ale najdou jeho slabá místa. A to znamená, že existuje možnost provést adekvátní protiopatření.“

Ruští vojenští odborníci k informačnímu a psychologickému působení přistupují jako k významnému nástroji pro dnešní i budoucí formy války. Používají pro ně termíny nelineární válčení nebo válčení nové generace. Západ pro tyto aktivity používá termín hybridní válka.

Generálmajor Slipčenko z Ruské akademie generálního štábu ve své knize Válka budoucnosti z roku 1999 uvádí: „Jedna z vlastností války bude informační konflikt (…) (protože) informace se stávají stejnou zbraní jako rakety, bomby, torpéda atd.“ (Slipčenko, 1999, cit. podle Řehka, 2017, s. 190). Bývalý náčelník generálního štábu Ruské federace Anatoly Nogovitschyn definuje informační válku takto: „Konfrontace mezi státy v informačním prostoru s cílem poškodit informační systémy, procesy a zdroje, kritické struktury, podkopávání politických a sociálních systémů a masivní psychologické zpracování personálu vojsk a obyvatel, aby se destabilizovala společnost a nepřátelský stát jako celek“ (Nogovitsyn, 2009, vlastní překlad). A náčelník generálního štábu Ruské federace Valerij Gerasimov (2013, vlastní překlad, s. 2) dodává: „Informační prostor a operace v něm otevírá široké možnosti asymetrického působení, které vede ke snížení bojového potenciálu nepřítele. (…) Jde o použití technologií pro ovlivňování vládních struktur a veřejnosti prostřednictvím informačních sítí. Je nezbytné zlepšit aktivity v informačním prostoru, včetně ochrany vlastních zařízení.“

Postup Ruské federace při anexi Krymu se západní odborníci pokoušeli spojit se staršími texty ruských vojenských odborníků. Největší pozornosti se dostalo článku Hodnota vědy je v předvídání Valerie Gerasimova otištěném v časopise Vojensko-průmyslový kurýr. Text je jen záznam části projevu proneseného na valné hromadě Akademie vojenských věd a je spíš shrnutím ruského pohledu na současné konflikty, jejichž mechanizmy vnímá ruská strana jako ohrožující. I jiné texty ruských vojenských odborníků na toto téma se zabývají spíše popisem metod, o kterých se domnívají, že si je osvojili nepřátelé Ruska a proti Rusku a jeho zájmům je používají.

Berzinš o novém pohledu Ruska na vedení moderní války uvádí, že je „(…) založen na teorii, kdy hlavním bojovým prostorem je mysl. Vedení nových válek, respektive válek nové generace, bude tedy založeno na válce informační a psychologické…“ (Berzinš, 2014, s. 115). Hlavním cílem je maximálně omezit nasazení vojenské síly a dosáhnout u civilního obyvatelstva podpory útočníka.

Rusko se dle Řehky připravuje na konflikt s protivníkem, který je v konvenční síle výrazně převyšuje. Cituje Putinův projev k Federálnímu shromáždění Ruské federace v roce 2006: „Musíme brát v úvahu plány a směry rozvoj ozbrojených sil jiných zemí (…) Naše reakce musí být založeny na intelektuální převaze, budou asymetrické a méně nákladné“ (Řehka, 2017, s. 187). Rusko jako prostředek pro informační působení využívá „historii, kulturu, jazyk, nacionalismus a další, aby prováděli v kyberprostoru dezinformační kampaně s mnohem širšími cíli“ (Giles, nedatováno, s. 2).

Ruská federace se metodami informační války snaží kompenzovat zjevnou konvenční převahu armád zemí NATO a informační působení proti nim provádí i v čase míru, přičemž spoléhá na špatnou dokazatelnost tohoto působení.

Současné informační operace Ruské federace jsou založené na původních metodách sovětské armády a tajné služby KGB, na aktivních opatřeních a reflexivním řízení. „Formy a metody, které pro svou činnost ZS využívají, jsou do značné míry inspirované formami a metodami, které v 80. letech 20. století sovětská špionáž úspěšně uplatňovala k ovlivňování mírového hnutí v západní Evropě. Účinnost tehdejší a současné propagandy na jednotlivce i celé skupiny obyvatel je, bez ohledu na jejich kulturní, sociální, ekonomické či politické zázemí, srovnatelná“ (Bezpečnostní informační služba, 2009, s. 5).

Aktivní opatření

Aktivní opatření je termín, který bezpečnostní a silové složky Sovětského svazu používaly pro informační působení proti svým nepřátelům. Bylo nedílnou součástí tehdejší zahraniční politiky vycházející z komunistické doktríny třídního boje. Cílem aktivních opatření byly především kapitalistické země, ale byla používána také proti vlastním komunistickým partnerům (Maďarsko – 1956, Československo – 1968). Vedení Sovětského svazu si bylo vědomo, že jednotlivá realizovaná opatření nemohou v boji proti kapitalismu přinést kýžený obrat. Věřila ale v kumulativní účinek masivních opatření realizovaných dle dlouhodobých strategických plánů.

Aktivní opatření zahrnovalo řadu metod a nástrojů, jako jsou manipulace, dezinformace, poplašné zprávy, padělání vládních dokumentů, zneužívání mezinárodních organizací, verbování a využívání agentů, tajné rozhlasové vysílání, finanční i vojenská podpora teroristických a povstaleckých skupin, politické vraždy (Bittman, 2000).

Termín aktivní opatření používá v souvislosti s Ruskými zpravodajskými aktivitami na území České republiky ve svých výročních zprávách Bezpečnostní informační služba. Až na poměrně velmi krátké časové období od pádu železné opony do pokusu o puč v roce 1991 Rusko nikdy nepřestalo prostřednictvím aktivních opatření proti demokratickým zemím působit. Generálmajor bývalé KGB Oleg Kalugin se o aktivních opatřeních vyjádřil jako o srdci a duši sovětských zpravodajských aktivit: „Ne sběr zpravodajských informací, nýbrž subverze, aktivní opatření k oslabení západu, k vrážení klínů do západních aliancí všeho druhu, zejména NATO, za účelem vyvolání svárů mezi spojenci“ (Kalugin, nedatováno, cit. podle Bezpečnostní informační služba, 2014, s. 9).

Reflexivní řízení

Reflexivní řízení je metoda, kterou Sovětský svaz vyvíjel od šedesátých let. Jejím cílem je dostat k vybraným osobám, skupinám nebo části populace speciálně upravené informace, na jejichž základě jsou schopni logicky dojít k vlastnímu dobrovolnému rozhodnutí, které je v souladu se záměrem iniciátora (Řehka, 2017, s. 189).

Koncept reflexního řízení vyvinul ruský matematik a psycholog Vladimír Aleksandrovič Léfevr pro potřeby sovětské armády. Reflexní řízení definoval jako „proces, kterým jeden nepřítel vysílá důvody nebo základy pro rozhodování druhému“ (Lepsky, nedatováno, cit. podle Thomas, 2004, vlastní překlad, s. 238). Rusové reflexivní řízení považují za důležitou součást informační války.

Reflexivní řízení je používáno jednak pro vojenské operace jako forma maskirovky, maskování nebo také klamání nepřítele na operační a taktické úrovni vedení bojových operací a ovlivňování rozhodovacích procesů nepřítele. Metodu převzalo KGB pro potřeby zpravodajských aktivit i aktivních opatření. A velký význam je reflexnímu řízení přikládán na geopolitické úrovni. Ovlivněním informačních zdrojů působí proti rozhodovacím procesům státu.

Jako cíle tohoto působení definuje:

technologické prostředky pro distribuci a ukládání informací;
infrastrukturu pro automatizaci informačních prostředků, datových sítí;
administrativní a organizační orgány, které řídí informační procesy, vědecký personál a tvůrce databází.

Podstatou reflexního řízení je schopnosti napodobit myšlení nepřátelské strany a předvídat její kroky a změnou jeho filtru docílit požadovaného chování a rozhodování. Filtrem zde rozumíme určité kognitivní schopnosti jedince, které mu v rozhodovacím procesu pomáhají rozlišit mezi potřebnou a podružnou informací, mezi informaci pravdivou a nepravdivou. Filtr si jedinec dlouhodobě buduje vzděláváním, rozvojem a je ovlivněn zkušeností, myšlenkami, kulturou a dalšími vnitřními a vnějšími faktory. K jeho pozměnění reflexivní řízení využívá morální a osobnostní faktory cílového jedince a působí na něj psychologickými metodami, ale také vydíráním, ohrožováním, zastrašováním a podobnými metodami. Filtr může mít také povahu nějakého strojového analytického procesoru.

Proto je důležité studovat chování nepřítele, zejména z psychologické stránky. Do jaké míry přikládá ruská strana důležitost psychologickému působení, můžeme ilustrovat na výroku bývalého zástupce náčelníka Generálního štábu ozbrojených sil Ruské federace generálplukovníka Anatolije Nogovicyna: „Dnes je novým cílem často lidská mysl a konflikt může být vyřešen ne použitím síly, ale aplikací určitých informačních technologií“ (Nogovicyn, 2009, vlastní překlad).

Reflexivní řízení není jen záležitost omezená na éru Sovětského svazu, metoda je stále živá a je nadále v současném Rusku rozvíjena. V roce 2001 byl v Moskvě založen nový časopis s názvem Reflexní procesy a řízení, který se touto tematikou zabývá.

S rozvojem komunikačních technologií a nástupem internetu možnosti aktivních opatření a reflexního řízení výrazně narostly.

Reflexivní řízení je metoda, které není omezena výhradně jen na Rusko, i když termín reflexivní řízení nebývá používán, „někteří Rusové se domnívají, že Strategická obranná iniciativa (SDI) je klasickým příkladem využití reflexní kontroly v USA. V tomto případě Spojené státy přinutily nepřítele jednat podle plánu prospěšnému USA a donutily tak Sovětský svaz držet krok s americkými úspěchy se SDI (nebo alespoň to, co za úspěchy bylo označeno) a nakonec vyčerpaly Sovětský svaz ekonomicky, který vynaložil nemalé zdroje na vývoj odpovídajícího zařízení“ (Thomas, 2004, vlastní překlad, s. 238-239). Ve Spojených státech metody reflexního řízení použili při vytváření vlastní metody, kterou nazývají řízení vnímání (perception management).

Jak jsem v předchozích kapitolách uvedl, psychologickým metodám ovlivňování informačnímu působení přikládají ruští vojenští odborníci velký význam. Vojenská univerzita Ministerstva obrany Ruské federace nabízí ke studiu jen humanitně orientované obory. Psychologie, lingvistika a žurnalistika lze studovat i v postgraduálním studiu.

1.7 Komunikování propagandistického sdělení

Změny ve způsobech vedení války umožnil vědecký a technologický pokrok, přinášel nové a výkonné zbraně a měnil tak zažité postupy strategické i vojenské taktiky. Hlavní zbraní globální informační společnosti se stává informace. Tato zbraň cílí na lidskou mysl a na stroje zpracovávající informace. Cílem konvenční zbraně je zamezit objektu pokračovat v bojových či jiných nežádoucích aktivitách, vyřadit jej zraněním, poškozením, zničením nebo zabitím. Použití informace jako zbraně dosáhneme jednak zastavením nežádoucí aktivity, lze ale také této aktivity obrátit v prospěch toho, kdo byl produktorem informace. Informační zbraní můžeme protivníka ovládat. Proces distribuce informace můžeme popsat komunikačními modely.

Přenosový model komunikace: jde o „proces přenášení sdělení od nějakého zdroje (podavatele) k nějakému adresátovi“ (Jirák a Köpplová, 2007, s. 47). Tento model předpokládá, že hlavním cílem komunikace je reprodukce sdělení, úspěšný přenos je takový, kdy příjemce chápe sdělení tak, jak je podavatel zamýšlel. Z tohoto modelu vychází Lawsvellův model popisující masovou komunikaci: někdo; říká něco; někomu; nějakým kanálem; s nějakým účinkem (Jirák a Köpplová, 2007).
Kulturální přenos informace: je „konstruování sdíleného prostoru významů, v němž se příslušníci dané kultury pohybují“ (Jirák a Köpplová, 2007, s. 50), ve kterém se informace šíří imitací a kde nositelem informace je mem.

Propagandistický narativ

Informace s manipulativním potenciálem jsou přenášeny formou sdělení. Pro jejich šíření jsem popsal modely komunikace v předchozí kapitole.

V kontextu informačního působení používá Řehka pro označení propagandistického sdělení termín narativ. „Narativ je přijímaný příběh, který poskytuje výklad událostí a souvislostí“ (Řehka, 2017, s. 201). Narativ, pokud je příjemcem přijat, napomáhá žádoucí interpretaci dalších propagandistických sdělení, narativů.

Narativy jsou šířeny v tematických komunikačních rámcích, které mají za úkol formovat mysl příjemců „aby si určité pocity nebo názory spojovali se specifickými objekty či subjekty ve stanoveném kontextu“ (Řehka, 2017, s. 201).

Například, pokud příjemce akceptuje tematický komunikační rámec „Ukrajinská vláda je fašistická“, pak veškeré kroky, které tato vláda podnikne, může vnímat jako nezákonné a zločinné a může tak přijmout narativ „Za sestřelení civilního letadla MH-17 Malajských aerolinií je odpovědná Ukrajina“.

Ruské informační operace pracují s řadou tematických komunikačních rámců: „blízkost a známost Ruska a odcizení západu; společnou historii Ruska a Ukrajiny a sjednocující prvek pravoslavné církve, líčení prozápadních elementů jako zrádců a satelitů USA a EU; společenskou a ekonomickou závislost Ukrajiny na Rusku; nedostatek pořádku a bezpečnosti ve společnosti, který ospravedlňuje zřizování obraných struktur a radikální řešení; radikalizace opozice pomocí strachu nebo vysmívání“ (Řehka, 2017, s. 201).

Propagandistický narativ může být distribuován prostředky masové komunikace i komunikace interpersonální. S rozvojem internetu a popularitou internetových sociálních sítí umožnil vznik dalšího kanálu, který je na pomezí masové a interpersonální komunikace a pro který se vžilo pojmenování trolling. Původně se jednalo o přispěvatele v diskuzích, kteří nerelevantními příspěvky diskuzi znemožňovali. Tato činnost se později stala organizovanou a řízenou, v Rusku vznikly tzv. trolí farmy, které svými zaměstnanci s anonymními či falešnými účty v diskuzích na sociálních sítích distribuovaly žádoucí narativ. Veřejně známá je zejména petrohradská trolí farma, o které se v západních médiích poměrně obšírně moderovalo, zaměstnanci této organizace poskytli několik rozhovorů a farma je přesto stále v provozu. Spekuluje se o tom, že slouží do jisté míry k odvádění pozornosti (Giles, nedatováno). „Cílem tak nemusí být přesvědčit publikum o svých pravdách, ale kupříkladu jej pouze zmást a vytvářet si tak vhodné prostředí pro vedení dalších kampaní v rámci informační války“ (Pavlíková, 2016, s. 91).

Má-li být informační působení sdělením úspěšné, musí být věcně i formálně konstruováno tak, aby informační chování zamýšleného příjemce nebylo překážkou v jeho přijetí. Informační působení počítá s určitým naladěním příjemce, jeho psychickým rozpoložením, využívá jeho obav. Cíleným působením na jeho afektivní složky snižuje příjemcovu schopnost posoudit hodnověrnost a relevanci informace. „V mnoha experimentech se zkoumal účinek vybuzené úzkosti. Je-li navozena úzkost předem, než je poskytnuta přesvědčovací zpráva, nastane více změn v chování a postojích, než když úzkost nastane až po zprávě“ (Argyle, 1964, cit. podle Vybíral, 2009, s. 167). Afektivní složky psychiky ovlivňují informační chovaní jedince, ovlivňují posouzení relevance získané informace (Steinerová, 2005). Psychologické a informační působení svým sdělením tyto složky u příjemců posiluje (Vybíral, 2009). Produktor nemusí proto nutně primárně sledovat nějaký strategický či taktický záměr. Šířením strachu, nespokojenosti, očerňováním spojenců posiluje v myslích příjemců předsudky a soudy a priori. Buduje důvěryhodnost kanálu, kterým informace šíří, příjemce bude více ochoten uvěřit nové informaci přicházející ze zdroje, z kterého příjemce čerpal mnoho informací podporujících a odpovídajících jeho mentální konstrukci reality.

1.8 Souhrn

V této kapitole jsem definoval válku jako souboj vůlí, ve kterém použití násilí nemusí být vůbec přítomno. Pojem informace chápeme jako neustálou konstrukci významů reality, které mysl příjemce interpretuje pod vlivem vnitřních (v mysli příjemce) i vnějších kontextů. S kyberprostorem jako nově uznanou dimenzí bitevního prostoru se oficiálně válčení rozšířilo i do informačního prostředí a operace informační války už nejsou vnímány jen jako soubor aktivit pro podporu bojových operací.

Informace jako zbraň umožňuje převzít kontrolu nad objektem na rozdíl od konvenční zbraně, která objekt dokáže jen z nežádoucích aktivit vyřadit.

V pohledu na informační a psychologické operace se státy NATO od Ruské federace zásadně liší v tom, že jejich užití je výhradně vázáno na válečný konflikt. Rusko ve své koncepci nelineární války nerozlišuje mezi dobou míru a války a proti západním zemím vede informační válku vedenou prostředky, které jsou buď legální, nebo jsou nesnadno prokazatelné (třístupňová úroveň velení).

2 Rusko-ukrajinský konflikt a informační válka proti západu

Druhá kapitola se věnuje historickému a geopolitickému kontextu rusko-ukrajinského konfliktu a jeho podíl na současné Informační válce Ruské federace proti zemím NATO. Pro potřeby tohoto textu jen velmi stručně zmíním vývoj rusko-ukrajinských vztahů v průběhu 20. a 21. století, snahy o vytvoření samostatného ukrajinského státu a jeho zachování. Zmíním základní události, které vedly ke vzniku současného konfliktu a ovlivňují i jeho průběh. V několika podkapitolách popíši stručně vývoj současného konfliktu od událostí v Kyjevu na přelomu roku 2013 a 2014 až k druhé minské dohodě v roce 2015. Podrobněji se zmíním také o historii Krymu.

2.1 Rusko a Ukrajina

V historii ruskou-ukrajinských vztahů, minimálně od novověku, hrálo Rusko vždy dominantnější úlohu a Ukrajinu i dnes považuje za sféru svého vlivu. Naproti tomu na Ukrajině byly přítomné tendence emancipovat se od vlivu Ruska. Zejména v 19. století narůstá vliv ukrajinského nacionalizmu, který do značné míry determinoval rusko-ukrajinské vztahy po celé 20. století a jeho vliv je patrný i v současnosti.

Vývoj ukrajinské samostatnosti od konce první světové války

V období konce první světové války a v čase občanské války v Rusku došlo na území dnešní Ukrajiny k několika pokusům o vytvoření samostatného ukrajinského státu. Tyto pokusy neměly delšího trvání. Po řadě vzájemných konfliktů, především mezi Polskem, Ruskem a Ukrajinou, se část západní Ukrajiny stala součástí Polska. Ze zbylé části Ukrajiny, obsazené Rudou armádou, vznikla Ukrajinská SSR, součást Sovětského svazu.

V roce 1941 napadlo nacistické Německo Sovětský svaz, německé ozbrojené složky za obrovských vojenských ztrát Rudé armády rychle postoupily kupředu. Pod dojmem násilné kolektivizace a hladomorů byli němečtí vojáci často na Ukrajině vítání jako osvoboditelé. V listopadu roku 1941 vznikl Říšský komisariát pro pobaltské země a Ukrajinu (Ostland). Nacistický kořistnický přístup k obsazeným územím vedl ke změně nálady obyvatelstva a vzniklo široké partyzánské hnutí.

Na druhou stranu ale také došlo k založení 14. SS dobrovolnické divize Halič, později přejmenované na 14. granátnickou divizi SS – 1. Ukrajinská. Její znak bývá spojován s ukrajinskými ultranacionalistickými skupinami. S nacistickou symbolikou je také spojován znak batalionu Azov, který tvoří stejná runa, jakou používala 2. taková divize SS Das Reich. Ruská propaganda využívá těchto skutečností k podpoře svého narativu o fašistické Ukrajině. Nutno podotknout, že z občanů bývalých zemí SSSR vzniklo více dobrovolnických (později granátnických) divizí SS: 15. Lotyšská č. 1, 19. Lotyšská č. 2, 20. Estonská č. 1, 29. Ruská č. 1, 30. Ruská č. 2 (později Běloruská č. 1.

V závěru války byla 14. granátnická divize začleněna do nově založené Ukrajinské lidové armády. Na území Ukrajiny také fungovala kolaborantská Ukrajinská osvobozenecká armáda, která vznikla vyčleněním bývalých sovětských vojáků ukrajinského původu z Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova, příslušníků Hilsfwillige (dobrovolnické pomocné sbory na území obsazených východních území v síle až 800 000 dobrovolníků) a také členů Ukrajinské povstalecké armády, ozbrojené frakce Organizace ukrajinských nacionalistů (později jednoduše označováni jako banderovci) a měla za cíl vytvoření samostatné Ukrajiny. Její ozbrojené akce byly směřovány zpočátku proti sovětům, Polákům, později také proti Němcům. Její aktivity pokračovaly i po ukončení druhé světové války až do poloviny padesátých let.

Po ukončení druhé světové války byla Ukrajinská SSR rozšířena o území západní Ukrajiny, která byla Sovětským svazem obsazena v roce 1939 po válce s Polskem (jak bylo ujednáno v tajném dodatku paktu Ribentrop – Molotov) a bývalou Československou Podkarpatskou Rus.

Po Gorbačovově nástupu do funkce generálního tajemníka ÚV KSSS nastalo v Sovětském svazu a následně i v zemích východního bloku k politickému uvolňování. Také se oživil komunistickou diktaturou potlačovaný ukrajinský nacionalismus, vznikly nacionalisticky orientované lidové fronty. Ukrajina v roce 1989 přijala jazykový zákon a 24.8.1991 vyhlásil ukrajinský parlament nezávislost, pro kterou se v následném referendu vyslovilo 90 % voličů. 3.12.1991 Rusko uznalo nezávislost Ukrajiny.

Rusko-ukrajinské vztahy po roce 1991

Ještě před formálním zánikem Sovětského svazu 31.12.1991 založilo 8.12.1991 Rusko, Ukrajina a Bělorusko Společenství nezávislých států (SNS). Jednalo se o velmi volné a formální uskupení, které mělo plnit společné hospodářské, politické a vojenské funkce. Přestože se členy tohoto uskupení stala řada bývalých sovětských republik, společenství se nakonec ukázalo jako nefunkční. Po ruských pokusech v polovině devadesátých let o větší integraci společenství došlo k ještě většímu uvolnění vztahů, společenství se stalo jen platformou pro výměnu názorů mezi členskými zeměmi. K formálnímu rozpuštění SNS zatím nedošlo.

S rozpadem SSSR bylo nutné mimo jiné vyřešit rozdělení armády a zejména vyřešit problém s rozmístěnými jadernými zbraněmi. Pokud by Ukrajině připadly všechny jaderné zbraně, které byly do roku 1994 umístěny na jejím území, stala by se Ukrajina třetí největší jadernou velmocí světa. Toto nebylo v zájmu ani Ruska, ani Spojených států. V prosinci 1994 byla v Budapešti podepsána dohoda známá jako Budapešťské memorandum. Ukrajina souhlasila s tím, že Ruská federace stáhne z jejího území všechny jaderné zbraně. Výměnou za to se USA, Velká Británie a Ruská federace zavázaly k respektování územní celistvosti Ukrajiny (Eichler, 2016).

V roce 1998 byla podepsána smlouva o přátelství Ukrajiny s Ruskou federací, bylo dohodnuto rozdělení Černomořské flotily a pronájem vojenské základy v Sevastopolu Ruské federaci.

Po Jelcinově abdikaci se 31.12.1999 stal prezidentem Ruské federace Vladimír Putin. V počátcích jeho vlády byly vztahy s Ukrajinou v normálu, v roce 2001 byla podepsána dohoda mezi Ukrajinou a Ruskem o propojení zbrojního a kosmického průmyslu.

K zhoršení vztahů došlo po konfliktu se stavbou hráze v Kerčském průlivu, který je strategickou spojnicí Černého a Azovského moře. Rusko začalo, údajně bez souhlasu Ukrajiny, budovat hráz k ostrovu Tuzla, který byl v roce 1941 administrativně připojen ke Krymské oblasti, a tedy i k Ukrajině, a vedení hranice bylo předmětem sporů.

K dalšímu zhoršování vzájemných rusko-ukrajinských vztahů přispěla ukrajinská snaha prosadit na mezinárodní úrovni uznání ukrajinského hladomoru z roku 1932 jako aktu ruské genocidy vůči ukrajinskému lidu. Velké hladomory Ukrajinu, a nejen ji, postihly také v letech po občanské válce v roce 1922 a po skončení druhé světové války. Hladomor z let 1932–1933 si vyžádal odhadem 5 miliónů obětí (Švankmajer, 1995).

2.2 Krym

Jeden z aktuálních propagandistických narativů tvrdí, že Krym byl vždy ruský. Minimálně jej můžeme považovat za zavádějící. Od počátku známé zaznamenané historie Krymský poloostrov postupně ovládali Řekové, Byzantská říše a v 13. století se stal součástí Zlaté hordy. Ve 14. století po pádu Zlaté hordy vznikl Krymský chanát, který se roku 1475 stal vazalem osmanské říše. Až do jeho anexe ruskou panovnicí Kateřinou II. bylo Rusko neustále ohrožováno nájezdy krymských Tatarů, v roce 1571 krymští Tataři vypálili Moskvu, v polovině 17. století odvlekli z Ukrajiny do otroctví 200 000 lidí. Zabezpečit jižní hranice a získat přístup k Černému moři se neúspěšně snažil Petr I. Úspěchu v toto směru dosáhla až Kateřina II., která si diplomatickým jednáním zajistila podporu Rakouska. Roku 1783 byl Krym anektován, aniž by došlo k vojenskému střetu mezi Ruskem a Tureckem. Z pověření Kateřiny II. začal kníže Potěmkin kolonizaci Krymu. Roku 1787 dalo Turecko Rusku ultimátum, ve kterém požadovalo navrácení Krymu.

Do následně propuknuvší války se zapojila také řada evropských států s cílem zabránit ruskému pronikání na jihovýchod Evropy. V roce 1791 uzavřelo Turecko s Ruskem mír a definitivně se vzdalo nároku na Krym a uznalo další ruské územní požadavky.

V 50. létech 19. století se Krym stal bojištěm dalšího konfliktu mezi Ruskem a Osmanskou říší. Z obavy z ruského vlivu na Balkáně a v Černomoří se do konfliktu zapojily Velká Británie, Francie, Rakousko a další státy. Z informačního hlediska je tato válka zajímavá tím, že zde bylo poprvé užito telegrafního spojení pro rychlé předávání zpráv z bojiště do redakcí novin. Rusko válku prohrálo, ztratilo vliv na Balkáně, nepodařilo se mu získat vliv nad Černým mořem a dostalo se také do mezinárodní izolace. Krym zůstal součástí ruského impéria a pozdější Ruské sovětské federativní socialistické republiky.

Při příležitosti třísetletého spojení Ukrajiny s Ruskem byla 19.2.1954 krymská oblast administrativně vyjmuta z RSFSR a byla připojena k Ukrajině. Toto rozhodnutí v roce 1992 Nejvyšší sovět zrušil a v roce 1993 ruský parlament prohlásil Sevastopol za součást Ruska. Rozhodnutí bylo odsouzeno prezidenty Ukrajiny i Ruska a také Radou bezpečnosti OSN.

2.3 Rusko po rozpadu bipolarity velmocí

Konec druhé světové války znamenal konec německé expanze v Evropě a geopolitická situace v Evropě se znovu radikálně změnila. Křehké partnerství protihitlerovské koalice bere brzy za své a následující dvě expanze rozdělují Evropu na dva tábory (Eichler, 2016). Na územích, osvobozených nebo okupovaných Rudou armádou, jsou instalovány proruské režimy a v nově vzniklých „lidových a socialistických“ zemích získává Rusko rozsáhlé nárazníkové pásmo, které jej dělí od území, kde expandovaly Spojené státy. Mezi těmito dvěma expanzemi je zásadní rozdíl. Expanze Spojených států měla podobu expanze na pozvání, uskutečnila se na žádost západoevropských politiků. Ruská expanze a zejména pozdější snaha udržet si vliv v získaném prostoru, byly násilné povahy. Rusko svým satelitům vnutilo své ekonomické zájmy, ideologii a politické zřízení a po skončení studené války tyto země nadále považuje za sféru svého vlivu (Eichler, 2016). Tyto dvě expanze nastolily půlstoletí trvající bipolární uspořádání světa, ve kterém soupeří dvě supervelmoci USA a SSSR.

Po skončení studené války a rozpadu Sovětského svazu vzala za své také tato bipolarita. Vzniklá unipolarita USA nebo široká multipolarita světa znamená ztrátu ruského postavení a prestiže.

Rusko se nadále vnímá jako světová velmoc, je geograficky největší zemí světa, je stálým členem Rady bezpečnosti OSN, má za sebou řadu vojenských vítězství, disponuje jadernými zbraněmi, mohutnou armádou. A očekává, že ostatní země budou k Rusku jako k velmoci nadále přistupovat.

Po osamostatnění bývalých pobaltských svazových republik a jejich pozdějším vstupu do NATO ztrácí Rusko dominantní postavení na severu Evropy. Po osamostatnění Gruzie a Ukrajiny a ztrátě vlivu v Bulharsku a Rumunsku přichází Rusko také o dominanci v Černomoří. I zde narůstá vliv NATO. Rumunsko a Bulharsko se roku 2004 stávají členskými zeměmi NATO a Turecko je členem od roku 1952.

Po událostech v Gruzii v roce 2008 a na Ukrajině na přelomu roku 2013 nabývá Rusko intenzivnějšího přesvědčení, „že Evropská unie a Spojené státy během krize praktikují politiku zatlačování Ruska a aktivně podporují ukrajinskou opozici domáhající se moci nelegitimní cestou“ (Stojar, 2015, s. 27).

Rozšiřování Severoatlantické aliance do zemí bývalého komunistického bloku, do zemí Ruskem nadále považovanými za sféru svého vlivu, vnímá „jako přímou hrozbu svým zájmům. Rusko (…) svůj velmocenský status vnímá jako otázku suverenity a národního přežití. I prezident Putin ve svých vystoupeních několikrát zdůraznil, že si Rusko musí zachovat svoji suverenitu. (Přestože)( …) západní demokracie nikdy suverenitu Ruska nezpochybňovaly“ (Řehka, 2017, s. 178). Odmítá respektovat svobodnou vůli bývalých satelitů a rozšiřování NATO vnímá jako agresi proti sobě a v současných ruských vojenských doktrínách definuje země NATO jako svého nepřítele. O přímou vojenskou konfrontaci se Západem Rusko pravděpodobně nestojí.

2.4 Rusko-ukrajinský konflikt

Historické východiska současného rusko-ukrajinského konfliktu jsem podrobněji uvedli v kapitolách 2.1 až 2.3. Za dominantní faktor můžeme považovat zejména pocit ohrožení ruských zájmů i ruské suverenity expanzí NATO do prostoru, který Rusko považuje za svou sféru vlivu.

Jak jsem výše uvedl, je tento konflikt vojenskými odborníky považován za charakteristický případ způsobu válčení čtvrté generace. Rusové pro něj používají termíny nelineární válčení nebo válčení nové generace, západní země pro něj používají pojmenování hybridní válka.

Kombinace operací v kybernetickém prostoru, šířením dezinformací, nepřiznanou podporou povstaleckého boje a nasazení neoznačených jednotek dosáhlo v současné době Rusko nesporných úspěchů: připojení Krymu, vznik proruských separatistických republik, pozastavení začleňování Ukrajiny do evropských struktur. A to bez otevřeného vojenského konfliktu a bez většího nasazení vojenských sil Ruské federace.

Odvedením pozornosti veřejnosti k ruským zahraničním aktivitám se Kremlu podařilo stabilizovat vnitropolitickou situaci. Rozhodující mediální kanály jsou pod kontrolou státu, opozice a nezávislá žurnalistika je zastrašována a také fyzicky likvidována. Vladimír Putin dokázal obhájit své postavení a jeho pozice byla prezidentskými volbami v roce 2018 ruským lidem potvrzena.

V následujících kapitolách stručně popíši vývoj konfliktu od 2014 do jara 2018.

Ukrajinská krize a Euromajdan

Po pozastavení příprav asociačních dohod s Evropskou unií propukly 21. listopadu 2013 v Kyjevě a později i v dalších městech masivní demonstrace. Jejich účastníci požadují pokračování asociačních jednání s EU, odstoupení prezidenta Janukoviče, propuštění bývalé premiérky Tymošenkové z vazby. Demonstrace byly od počátku doprovázeny potyčky s bezpečnostními složkami a postupně eskalovaly. Zásahy proti demonstrantům a opozičním politikům nabývaly na brutalitě. Aktivisté v průběhu ledna a února obsadili budovy státních institucí. 19. února 2014 bylo při útoku bezpečnostních složek na demonstranty na náměstí Nezávislosti v Kyjevě zabito 25 lidí z řad demonstrantů i příslušníků bezpečnostních složek. Rusko obvinilo USA a EU z vměšování se do ukrajinských záležitostí a ty z téhož obvinily Ruskou federaci.

února prezident Janukovič byl poté, co odmítnul rezignovat, odvolán parlamentem. Následně sesazený prezident uprchl z Ukrajiny a nalezl azyl v Ruské federaci. Parlamentem byl jmenován dočasným prezidentem předseda parlamentu Turyčynov. Ministři bývalé vlády opustili Kyjev.

Anexe Krymu

Po kyjevských událostech propukly na převážně rusky mluvícím Krymu proruské demonstrace. Na přelomu února a března roku 2014 Rusové vyřadili z provozu krymskou komunikační infrastrukturu včetně několika důležitých webových stránek.

Kolem 27. února se na Krymu objevily neoznačené, dobře organizované vojenské jednotky s ruskou výstrojí a výzbrojí. Tito zelení mužíčci obsadili důležité objekty vládní, dopravní, komunikační a bezpečnostní infrastruktury. Demoralizovaná ukrajinská armáda se vzdala bez boje. Rada ministrů Autonomní republiky Krym rezignovala. Nová vláda odmítla stávající Kyjevskou vládu a vyjádřila zájem o připojení Krymu k Rusku. 17. března proběhlo referendum a naprostá většina oprávněných voličů se vyslovila pro odtržení od Ukrajiny. Následně byla vyhlášena samostatná Republika Krym a ta požádala o připojení k Ruské federaci. 18. března byla podepsána dohoda o připojení Krymu k Ruské federaci a 21.března ji ruská státní duma ratifikovala.

Separatistické hnutí na východě Ukrajiny a jeho podpora Ruskem

Populaci východní Ukrajiny tvoří z velké části rusky mluvící obyvatelstvo, které ke kyjevským událostem a politickým změnám zaujalo odmítavé stanovisko. Nová kyjevská vláda se těšila jen malé důvěře. Původní demonstrace přešly v ozbrojené střety mezi příznivci Euromajdanu a prorusky orientovanými skupinami. V dubnu 2014 skupiny ozbrojenců obsadily budovy správních a bezpečnostních orgánu v doněcké, charkovské a luhanské oblasti.

dubna separatisté obsadili v Doněcku budovu ukrajinské tajné služby, následně ustanovili nový parlament, který vyhlásil nezávislou Doněckou lidovou republiku, zahájil přípravy referenda o připojení k Ruské federaci a požádali Rusko o vojenskou pomoc. 8. dubna zasáhly ukrajinské ozbrojené síly. Čtyři dny poté separatističtí ozbrojenci v Slovjansku obsadili sklad zbraní a zbraně vydali dobrovolníkům. Za podpory maskovaných a neoznačených ozbrojenců s ruskou výstrojí a výzbrojí obsadili policejní stanice v Slovjansku a okolních městech.

V Luhansku po demonstracích a střetech s ukrajinskou policií vzbouřenci obsadili sídlo ukrajinské tajné služby a 8. dubna vyhlásili nezávislou Luhanskou parlamentní republiku. Po čtyřech dnech se ukrajinské policii podařilo budovu dostat zpět pod svou kontrolu. Po několika dnech relativního klidu separatisté vyhlásili Luhanskou lidovou republiku a došlo k obsazení několika budov správních úřadů a sídlo místní samosprávy. Separatisté převzali moc nad Luhanskem a několika okolními městy.

dubna zahájila ukrajinská armáda na východní Ukrajině takzvanou protiteroristickou akci. V ofenzívě 2. května ukrajinská armáda nasadila vedle pěchoty i obrněné vozy a vrtulníky, později také i těžkou obrněnou techniku, dělostřelectvo a letectvo. Nastalo období bojů mezi ukrajinskými silami a silami separatistů, které se střídavými úspěchy na obou stranách trvají do dnešního dne.

V konfliktu se nepřiznaně angažuje armáda Ruské federace. Mimo poskytování materiální podpory bojují mezi separatisty také ruští vojáci v neznačených uniformách. Ruská strana o nich mluví jako o vojácích na dovolené. Od roku 2016 je intenzita střetů nižší, konflikt se dostal do zamrzlé fáze.

Pro potřeby tohoto textu není nutné se zabývat podrobněji průběhem bojů, zmíníme dále jen některé klíčové události.

Sankce

Již 17. března 2014 uložila Evropská unie první zákaz cestování vybraným ruským osobám a jejich majetek v EU byl zmrazen. V červenci 2014 EU uvalila na Ruskou federaci ekonomické sankce.

Rusko na uvalení sankcí reagovalo recipročně, zakázalo vybraným osobám vstup na území Ruské federace a zakázalo dovoz vybraných druhů potravin.

Vznik Novoruska

května 2014 podepsaly Luhanská lidová republika a Doněcká lidová republika dohodou, kterou vytvořily společný svazový stát Nové Rusko. Po pozdějším podepsání mírové smlouvy v Minsku orgány Novoruska utlumily svoji činnost.

Sestřelení civilního letadla společnosti Malaysia Airlines

Civilní letadlo společnosti Malaysia Airlines letu MH17 bylo sestřeleno nad doněckou oblastí 17. června 2014. Všech 298 lidí na palubě zahynulo. Podle nezávislé vyšetřovací skupiny Bellincat bylo letadlo sestřeleno raketou 9K37 Buk odpálenou z prostoru ovládaného proruskými separatisti. Skupina Bellincat prokázala, že raketový systém Buk se na ukrajinské území dostal z Ruska, kam se také po odpálení rakety vrátil. Ruské ministerstvo obrany v průběhu léta zveřejnilo o sestřelení letu MH17 řadu falešných a zavádějících informací. Zpochybňovalo trasu letu, předložilo zfalšované důkazy, dle kterých let MH17 byl sestřelen ukrajinským systémem BUK nebo ukrajinskou stíhačkou. Neoficiální, takzvané alternativní média, přinesly obskurní informace o spiknutí organizovaném Spojenými státy spolu s Ukrajinou, ve kterém letadlo sestřelila Ukrajina, a jehož cílem bylo diskreditovat Rusko (Dr Roberts: Waschington je zodpovědný za havárii malajsijského letadla, 2015).

První minská dohoda

září 2014 byla v Minsku podepsána pod patronací OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.) mírová dohoda, také známa jako Minsk I, mezi Ukrajinou, Ruskou federací, Doněckou lidovou republikou a Luhanskou lidovou republikou. Dohoda stanovila 30 km nárazníkovou zónu, nařídila stažení těžké vojenské techniky z linie kontaktu, stažení cizích žoldáků, zakázala útočné operace a přelety bojových letadel. Dohoda ale nebyla dodržována, zejména ze strany separatistů.

Druhá minská dohoda

Po krachu Minsku I byla 12. února 2015 podepsána z iniciativy OBSE, Francie, Německa, Ukrajiny a Ruska druhá minská dohoda, která měla zajistit respektování dohodnutých podmínek příměří dle smlouvy Minsk I. Ani tato dohoda nebyla nikdy plně dodržována.

Ruské informační a psychologické působení v České republice a ostatních zemí NATO

O vysoké míře aktivit ruských zpravodajských služeb na našem území referuje pravidelně ve svých výročních zprávách česká Bezpečnostní informační služba již od svého založení v roce 1998. Tedy ještě před nástupem Vladimíra Putina do prezidentské funkce. Po jeho nástupu jsou bývalí důstojníci tajných služeb jmenováni do vysokých státních funkcí a význam zpravodajských služeb v ruské zahraniční politice vzrostl.

Pro prosazování svých zájmů na úkor zájmů České republiky, NATO a EU ruské zpravodajské služby dlouhodobě budují na našem území vlivové a propagandistické struktury. Využívají k tomu jednak diplomatické zastoupení a jednak různé ruskojazyčné kulturní a krajanské sdružení a komunity, nad kterými se snaží získat kontrolu. Prokremelsky orientované skupiny a osoby se snaží v jednáních s úřady České republiky prosadit do pozic zástupců ruské komunity (Bezpečnostní informační služba, 2015).

První informační bitva se na našem území svedla v roce 2009 o umístění amerického radaru. Hnutí Ne základnám svou činností a vizuální symbolikou připomínala mírová hnutí 70. a 80. let 20. století a BIS ve výroční zprávě použila v souvislosti s aktivitami ruských zpravodajských služeb termín aktivní opatření (2008). Dominantním narativem bylo téma okupace, radarová základna s americkou posádkou byla přirovnávána k pobytu sovětských okupačních vojsk v letech 1968 až 1989. Dále také tradiční ruský narativ o fašismu a nacismu, „(…) vyvolání dojmu, že v Evropě dochází pod patronací EU a NATO k rehabilitaci nacismu a popírání rozhodující role SSSR při porážce nacismu ve 2. světové válce a záchraně Evropy“ (Bezpečnostní informační služba, 2008, s. 4).

V souvislosti s ukrajinskou krizí neměla v českém prostředí velký vliv ruskojazyčná propaganda a propaganda šířená ruskými vládními i nevládními produktory, „zásadní vliv na české publikum měly a mají české prorusky orientované organizace či jednotlivci a jejich webové projekty, které ruské názory a argumenty českému publiku přetlumočí či podsunou a následně potvrzují kruhem takovým způsobem, že se běžný občan může domnívat, že nepřijímá ruské ideje, nýbrž názory a přesvědčení českých spoluobčanů“ (Bezpečnostní informační služba, 2015, s. 10).

Z pozorování aktivit ruských zpravodajských služeb v České republice a Evropské unii se Bezpečnostní informační služba (2015) domnívá, že Rusko postupuje v souladu s cíli definovanými Guginovem v konceptu neoeurasiasmu, dle kterého má Rusko zpět získat blízké pohraničí a vliv v původní sféře vlivu, navázat spojenectví s některými evropskými zeměmi a vytvořit tak nový geopolitický systém postavený na odporu k hegemonii Spojených států. Proto je možné se v ruském propagandistickém narativu často setkat s odkazy na prohnilost západu, na jeho morální úpadek, rozpad tradičních hodnot (Sušová-Salminen, 2016).

2.5 Souhrn druhé kapitoly

Rusko svými činy potvrzuje návrat k bipolárnímu vnímání světa a ve svých oficiálních vojenských doktrínách označuje členské státy NATO za nepřítele.

Rusko-ukrajinské vztahy byly vždy složité, Rusko považovalo Ukrajinu za sféru svého vlivu, Ukrajinci naopak usilovali o vybudování vlastního státu. Po rozpadu Sovětského svazu vzniká samostatná Ukrajina, výměnou za garance nedotknutelnosti hranic se vzdává jaderného arzenálu, který byl na území Ukrajiny dislokován. Po deklarování snahy o začlenění do evropských struktur se začínají zhoršovat vztahy s Ruskou federací. Na přelomu roků 2013 a 2014 vypuká krize, proruský prezident Janukovič je svržen a ve východních, převážně ruskojazyčných územích dochází k nepokojům a ozbrojeným střetům. Této situace využívá Ruská federace, anektuje Krym a podporou separatistických republik v Luhansku a Doněcku destabilizuje politickou situaci na Ukrajině a informačním a psychologickým působením také v zemích Evropské unie.

Současný rusko-ukrajinský konflikt se neobjevil nečekaně, je důsledkem řady událostí, které pro něj připravily půdu, a ve své podstatě se jedná o tradiční ruský způsob, jak odvést pozornost veřejnosti od vnitřních neřešených a narůstajících problémů.

3 Informační chování

V poslední kapitole se budu pro úplnost stručně věnovat samotnému aktu přijímání informací, tedy informačnímu chování jedinců. Psychologické působení můžeme tak chápat jako působení na informační chování příjemců sdělení a to v souladu se zájmy původce sdělení (informace).

Jak jsem výše uvedl, budu v této práci chápat pojem informační válka jako souhrn informačního a psychologického působení. Jednou z forem působení, tou nejsnáze rozpoznatelnou, je působení sdělením šířeného různými komunikačními kanály. Nejefektivnějším kanálem pro šíření sdělení je v dnešní době elektronická komunikace v prostředí sítě internet. Otevřenost tohoto prostředí přinesla setření rozdílu mezi informací a dezinformací. Potenciální příjemce je zahlcen mnohdy protichůdnými informacemi, jeho možnost rozpoznat objektivní, pravdivou a relevantní informaci se snižuje. Rozhodnutí, která informace je pro něj relevantní, ovlivňují i afektivní složky informačního chování.

V úvodu kapitoly stručně představím pojem informační věda, informační chování, proces zpracování informace v mysli příjemce a afektivní složky informačního chování.

3.1 Informační věda

Informační věda je multidisciplinární obor, na jehož přesném vymezení se odborníci doposud neshodli. Nejobecněji ji lze definovat jako vědu a praxi o vyhledávání, shromažďování a používání informací, která pro studium svého oboru využívá znalosti z psychologie, sociologie, filozofie, matematiky, lingvistiky a mnoho dalších disciplín. Cejpek (2005) uvádí dvě pojetí informační vědy. V širším pojetí ji chápeme jako vědu o reprezentaci, prezentaci a recepci informace. Reprezentací informace zde rozumíme symbolické vyjádření informace, prezentací pak způsob šíření informace. Toto širší pojetí nerozlišuje mezi informací v živé či neživé přírodě, bereme jej tedy spíše jen jako hypotetické vymezení oboru, neboť by jeho předmětem mohla být jakákoliv informace vyskytující se v reálném světě. V užším pojetí jde o „společenské zprostředkování znakově zaznamenaných znalostí, příběhů a prožitků (…) Zabývá se také důsledky zprostředkování potenciální informace pro člověka a společnost“ (Cejpek, 2005, s. 178).

V duchu Cejpkova užšího vymezení definuje Slovník informační vědy a technologií informační vědu jako „interdisciplinární vědu, která se zabývá především sběrem, klasifikací, manipulací, ukládáním, vyhledáváním a šířením informací. Informační věda studuje využití znalostí v organizacích a interakci mezi lidmi, organizacemi a informačními systémy“ (Khosrowpour, 2013, vlastní překlad).

Pohlížíme-li na informační vědu jako na obecnou vědu o informaci, můžeme ji rozdělit na složku základní, v které je informace vnímána jako psychofyziologický jev, a na ni navazující složku dokumentační (Cejpek, 2005).

3.2 Informační chování

Informačním chováním rozumíme pozorovatelné projevy mysli člověka a jeho činy realizované v kontaktu s informacemi a jejich zdroji, které jsou mezi různými jednotlivci nebo skupinami odlišné. Je formou inteligentního chování, vzniká ve složitých vztazích lidské mysli na jedné straně a reálným světem a sociálními vztahy na straně druhé. Proces přijímání informace příjemce je složitý a mají na něj vliv vnitřní a vnější kontext a situace, ve kterých se příjemce nachází. Nejobecněji informační chování můžeme definovat jako záměrnou snahu „o nalezení informací naplňující potřebu řešících problém nebo umožňujících lepší porozumění“ (Bawden a Robinson, 2017, s. 253).

Informační chování T. D .Wilson rozdělil podle aktivit uživatele, kterými se může angažovat při identifikaci a uspokojení svých informačních potřeb, do tří vrstev:

Informační chování při používání jakýkoliv informací při řešení běžných situací každodenního života, při komunikaci.
Informační chování při cílevědomém vyhledávání informací.
Informační chování jako průzkumná interakce uživatele se systémem při realizovaném průzkumu (Steinerová, 2005).

Pro pochopení aktivit uživatele při interakci s informacemi vytváříme modely informačního chování, které zobrazují posloupnost kroků při řešení problémů, interakci a sociální komunikaci. Můžeme je dělit podle dominantního aspektu procesu na modely všeobecné, procesuální, interaktivní, kognitivní a síťové.

Složky informačního chování

Proces příjmu a zpracování informace myslí uživatele lze strukturalizovat na několik na sebe navazujících složek informačního chování. Jola Steinerová (2005) uvádí neurofyziologickou, senzomotorickou, kognitivní, afektivní, hodnotovou, integrační, sociální a kulturní složku.

První neurofyziologická složka tvoří fyzický základ, který je nosičem a pravděpodobným tvůrcem vědomé mysli, paměti a všech ostatních vědomých i nevědomých psychických a fyziologických procesů.

Druhou složku procesu zpracování informace myslí příjemce tvoří senzomotorická složka. Senzorický systémem přijímá signály nesoucí informaci, dochází k percepci a jsou vytvářeny interní reprezentace senzorických informací – vjemy. Asociativní paměť vytváří vztahy mezi nově vytvořenou reprezentací a reprezentacemi předchozími. Při tomto přechodu přijaté informace z vnějšího světa do reprezentačních struktur vzniká nevědomě endocept, vnitřní vnímání podnětu z vnějšku. Endocept vytváří jednoduchou organizaci předcházejících zkušeností a představ o objektech uložených v paměti a není je možné jednoduše verbálně vyjádřit, je pociťován jako emoce, zkušenost, atmosféra. Při endocepci se nové vjemy filtrují podle kritérií novosti, libosti, morální a estetické struktury osobnosti příjemce. Myšlenkové procesy vjemy uspořádají za pomoci již existujícího vnitřního modelu a vytvářejí se vnitřní konstrukce vnímaného objektu či informace. Nové vjemy nejsou jen jednoduchým odrazem reality v mysli příjemce, ale jsou v mysli konstruovány a jsou vytvářeny mentální reprezentace jevu.

Na kognitivní úrovni v procesu myšlení dochází k vytvoření pojmů, které jsou buď syntézou nových a starých reprezentací, nebo jsou výsledkem zjištěných rozdílů mezi nimi. Nové pojmy jsou fixovány v paměťových strukturách. Z krátkodobé paměti jsou ukládány do paměti dlouhodobé.

Afektivní složku informačního chování tvoří emoce a jejich kombinace, které vytvářejí rozpoložení a náladu uživatele a mají vliv na vytváření jeho hodnotového systému. Ovlivňuje kategorizaci a kódování informací a má zásadní vliv na posouzení relevance. Spolu s kognitivní složkou usměrňuje chování člověka v informačním prostředí ve výběru informačních zdrojů.

V hodnotové složce informačního chování se porovnávají nové informace se stávajícím systémem hodnot příjemce. Za pomocí kognitivních procesů napomáhá udržet mysl člověka v rovnováze s informačním prostředím, ve kterém se aktuálně nalézá. Na základě hodnotových kritérií si vybírá informační zdroje a také dle nich posuzuje hodnověrnost a relevanci získané informace.

V integrační složce se propojují ostatní složky informačního chování, podílí se na budování osobnosti člověka, jeho modelu světa a představ člověka o sobě samém.

Sociální složka informačního chování spočívá v tom, že vyhledávání a využívání informací jsou také spojeny se snahou člověka o začlenění do sociálních struktur. Tyto sociální skupiny ovlivňují postoje a chování svých členů včetně jejich informačního chování.

Kulturní složka informačního chování je spíše implicitní, napomáhá interpretaci informací, vzniká z tradice, historie a zkušeností skupin a národů.

3.3 Souhrn třetí kapitoly

Přijetí informace je složitý neurofyziologický a psychologický proces, který ovlivňují jednak faktory vnitřní v mysli příjemce, faktory vnější fyziologické a faktory vyskytující se mimo tělo příjemce.

Přijetí propagandistického narativu znamená, že příjemce ve sdělení nalezl informace, které považuje za hodnověrné a relevantní. Informace nemusí být pravdivá ve smyslu, že odpovídá realitě, stačí, že odpovídá příjemcově představě o realitě, kterou konstruuje ve své mysli. Přijetí ovlivňuje jednak vnitřní reprezentace reality příjemce a jeho aktuální vnější kontext. Pokud narativ je v rozporu s příjemcovou reprezentací, dochází ke kognitivní disonanci a dochází k odmítnutí narativu. Důvody pro odmítnutí konstruuje z informací, které má ve své mysli k dispozici a to buď ve formě stereotypů, předsudků nebo dle vlastních úvah.

Závěr

Současný rusko-ukrajinský konflikt je důsledkem řady geopolitických změn v prostoru, které Rusko od skončení druhé světové války vnímá jako sféru svého zájmu. Po skončení studené války se země střední a východní Evropy integrují do evropských struktur. Členství v paktu NATO vnímají jako garanci nově nabyté nezávislosti. Rozšiřování NATO do bývalých sovětských satelitů vnímá Rusko od počátku jako ohrožení, ve svých oficiálních vojenských doktrínách označuje NATO jako nepřítele. Nevyhlášená rusko-ukrajinská válka není jen lokálním konfliktem dvou států, je to také do značné míry ruská reakce na expanzi Severoatlantické aliance do ruského zájmového prostoru a kterou si Rusko vykládá jako akt agrese proti své suverenitě. Technologická a ekonomická převaha členských zemí NATO nutí Rusko hledat a používat metody, které tuto převahu vyvažují.

Informační válka je široký pojem a je definován mnoha způsoby. Širokou definici, že se jedná o válku, ve které hrají primární úlohu informace, vnímají vojenští odborníci jako příliš obecnou a termín informační válka chápou jako zastřešující pojem pro řadu vojenských aktivit. Žurnalisté a veřejnost termínem informační válka označují především informační a psychologické působení, které jsou součástí vojenských a zpravodajských aktivit souhrnně označovanými západními odborníky jako hybridní válka, pro které ruská strana používá pojmenování nelineární válčení nebo také válčení nové generace. Obecně můžeme říci, že cílem vedení informačních operací je získání dominance a ovládnutí a kontrola informačního prostoru a také kyberprostoru, který je vojenskými doktrínami oficiálně uznán jako nová doména bojiště.

Rusko-ukrajinská válka není první konflikt tohoto typu, ale nové metody válčení se zde projevily poprvé v plné síle.

Pro informační a psychologické působení mají armády členských zemí NATO a USA zřízené speciální jednotky psychologických operací, které jsou vybavené komunikační technikou schopnou šířit sdělení masmediálními kanály (televizí, rozhlasem). Nasazení těchto jednotek je ale vázáno výhradně na válečný stav.

Metodicky je informační působení definováno v rámci NATO jako koncepce strategické komunikace. Ruská federace navázala na dědictví Sovětského svazu a nadále pracuje s metodami aktivních opatření a rozvíjí metodu reflexního řízení.

Na nevojenské, politické úrovni se pro informační působení používají metody public relations často realizované renomovanými PR agenturami.

Seznam použitých pramenů a literatury

BASTL, Martin a GRUBEROVÁ, Zuzana, 2013. Kyberprostor jako „pátá doména“? Vojenské rozhledy. 22(4), 10-21. [cit. 13.3.2018]. ISSN 2336-2995. Dostupné z: http://www.vojenskerozhledy.cz/kategorie/kyberprostor-jako-pata-domena

BAWDEN, David a ROBINSON, Lyn, 2017. Úvod do informační vědy. Doubravník: Flow. ISBN 978-80-88123-10-1.

BERZINŠ, Janis, 2014. Nový ruský způsob vedení války a Lotyšsko. Vojenské rozhledy. 23(3), 112-122. [cit. 13.3.2018]. ISSN 2336-2995. Dostupné z: http://www.vojenskerozhledy.cz/kategorie/novy-rusky-zpusob-vedeni-valky-a-lotyssko

Bezpečnostní informační služba, 2008. Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2007. Praha: Bezpečnostní informační služba. [cit. 13.3.2018]. Dostupné z: https://www.bis.cz/vyrocni-zprava5819.html?ArticleID=30

Bezpečnostní informační služba, 2009. Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2008. Praha: Bezpečnostní informační služba. [cit. 13.3.2018]. Dostupné z: https://www.bis.cz/vyrocni-zprava2645.html?ArticleID=29

Bezpečnostní informační služba, 2010. Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2009. Praha: Bezpečnostní informační služba. [cit. 13.3.2018]. https://www.bis.cz/vyrocni-zprava1e78.html?ArticleID=28

Bezpečnostní informační služba, 2014. Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2013. Praha: Bezpečnostní informační služba. [cit. 29.5.2018]. Dostupné z: https://www.bis.cz/vyrocni-zprava6c8d.html?ArticleID=1096

Bezpečnostní informační služba, 2015. Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2014. Praha: Bezpečnostní informační služba. [cit. 29.5.2018]. Dostupné z: https://www.bis.cz/vyrocni-zprava6c8d.html?ArticleID=1096

BITTMAN, Ladislav, 2000. Mezinárodní dezinformace: černá propaganda, aktivní opatření a tajné akce. Praha: Mladá fronta. ISBN 80-204-0843-6.

CEJPEK, Jiří, 2005. Informace, komunikace a myšlení: úvod do informační vědy. Praha: Karolinum. ISBN 80-246-1037-5.

ČERNOVSKÝ, Vít, 2007. Informační válka. Praha. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav informačních studií a knihovnictví. Vedoucí práce Richard PAPÍK.

Dr Roberts: Waschington je zodpovědný za havárii malajsijského letadla, 2015. Svobodné noviny. [cit. 2.5.2018]. Dostupné z: http://svobodnenoviny.eu/dr-roberts-washington-je-zodpovedny-za-havarii-malajsijskeho-letadla/

EICHLER, Jan. 2016. Černomořská dimenze války na Ukrajině. Vojenské rozhledy 25(1), 6-23. [cit. 24.3.2018]. ISSN 2336-2995. Dostupné z: http://www.vojenskerozhledy.cz/kategorie/cernomorska-dimenze-valky-na-ukrajine

FTOREK, Jozef, 2010. Public relations a politika: kdo a jak řídí naše osudy s naším souhlasem. Praha: Grada. ISBN 978-80-247-3376-0.

GERASIMOV, Valerij, 2013, Ценность нayки в предвидени, Военно-промышленный курьер [cit. 17.5.2018]. Dostupné z: https://www.vpk-news.ru/sites/default/files/pdf/VPK_08_476.pdf

GILES, Keir, nedatováno. The Next Phase of Russian Information Warfare. Riga: NATO Strategic Communications Centre of Excellence, 2-16. [cit. 13.3.2018]. Dostupné z: https://www.stratcomcoe.org/next-phase-russian-information-warfare-keir-giles

HARTL, Pavel a HARTLOVÁ, Helena, 2010. Velký psychologický slovník. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-686-5.

JIRÁK, Jan a KÖPPLOVÁ, Barbara, 2007. Média a společnost. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-287-4.

KHOSROWPOUR, Mehdi, 2013. Dictionary of Information Science and Technology. Idea Group Inc. ISBN 978-1-4666-2674-4

L’Armement, 2000. Psychologické operace informační války – perspektivy. Praha: Ministerstvo obrany České republiky. [cit. 13.3.2018]. Dostupné z: http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=770

LIND, William S. et al., 2001. The changing face of war: Into the fourth generation. Marine Corps Gazette, 85(11), 65-68. Dostupné z: https://search.proquest.com/docview/221496693?accountid=149347

NASTOUPIL, Josef, 1999. Informační válka: způsoby a průběh jejího vedení. Vojenské rozhledy. 13(1), 129-137. [cit. 25.3.2018]. ISSN 1210-3292. Dostupné z: http://www.vojenskerozhledy.cz/images/archiv_voj_rozhl/clanky/1999/Rozhledy_1999_1/Rozhledy_1999_1_Informacni_valka.pdf

NOGOVITSYN, Anatoly, 2009. В центре внимания – информационная безопасность. Красная звезда. [cit. 30.4.2018]. Dostupné z: http://old.redstar.ru/2009/02/27_02/1_06.html

NOVÁK, Tomáš, 2014. Informační operace na pozadí současných ozbrojených konfliktů, Vojenské rozhledy. 23(4), 51-62. [cit. 25.3.2018]. ISSN 2336-2995. Dostupné z: http://www.vojenskerozhledy.cz/kategorie-clanku/teorie-a-doktriny/informacni-operace-na-pozadi-soucasnych-ozbrojenych-konfliktu?highlight=WyJuYXRvIiwibmF0bydzIl0=

PAVLÍKOVÁ, Miroslava, 2016. Kybernetický boj mezi Ruskem a Ukrajinou v rámci ukrajinského konfliktu. Obrana a strategie. 16(1), 77-94. [cit. 13.3.2018]. ISSN 1802-7199. Dostupné z: http://www.obranaastrategie.cz/cs/archiv/rocnik-2016/1-2016/clanky/kyberneticky-boj-mezi-ruskem-a-ukrajinou-v-ramci-ukrajinskeho-konfliktu.html#.WrepJqhuY2w

PROCHÁZKA, Josef. KARAFFA, Vladimír a Libor FRANK, 2015. Adaptace obranné politiky a strategie ČR na nové bezpečnostní hrozby. Vojenské rozhledy. 24(2), 8-22. [cit. 13.3.2018]. ISSN 2336-2995. Dostupné z: http://www.vojenskerozhledy.cz/kategorie/adaptace-obranne-politiky-a-strategie-cr-na-nove-bezpecnostni-hrozby

ŘEHKA, Karel, 2017. Informační válka. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2770-2.

SPIŠÁK, Ján, 2013. O strategii a operacích – stručný exkurz do historie vojenství. Vojenské rozhledy. 22(1), 141–148. [cit. 13.3.2018]. ISSN 2336-2995. Dostupné z: http://www.vojenskerozhledy.cz/kategorie-clanku/ozbrojene-konflikty/o-strategii-a-operacich-strucny-exkurz-do-historie-vojenstvi?highlight=WyJwcm9zdG9ydSIsImJvamUiLCJwcm9zdG9ydSBib2plIl0=

STEINEROVÁ, Jela, 2005. Informačné správanie: pohľady informačnej vedy. Bratislava: Centrum vedecko-technických informácií SR. ISBN 80-85165-90-2.

STOJAR, Richard, 2015. Konflikt na Ukrajině a ruský zásah: Nový způsob vedení hybridní války, nebo aplikace klasických postupů? Vojenské rozhledy. 24(1), 26-37. [cit. 13.3.2018]. ISSN 2336-2995. Dostupné z: http://www.vojenskerozhledy.cz/kategorie/konflikt-na-ukrajine-a-rusky-zasah-novy-zpusob-vedeni-hybridni-valky-nebo-aplikace-klasickych-postupu

SUŠOVÁ-SALMINEN, Veronika, 2016. Eurasianismus, Rusko a putinský konzervativní obrat. A2larm. [cit. 29.5.2018]. Dostupné z: https://a2larm.cz/2016/04/eurasianismus-rusko-a-putinsky-konzervativni-obrat/

ŠVANKMAJER, Milan, 1995. Dějiny Ruska. Praha: Nakl. Lidové Noviny, 1995. ISBN 80-710-6216-2.

THOMAS, L. Timothy, 2004. Russia’s Reflexive Control Theory and the Military. Journal of Slavic Military Studies.17, 237–256. [cit. 21.5.2018]. ISSN 351-8046. Dostupné z:https://www.rit.edu/~w-cmmc/literature/Thomas_2004.pdf

TRAYNOR, Ian, 2008. Plucky little Georgia: Saakashvili’s PR agency wins on second front. The Guardian. [cit. 7.5.2018]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2008/aug/16/georgia.russia

VYBÍRAL, Zbyněk, 2009. Psychologie komunikace. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-387-1.

Výbor pro zahraniční věci EP, 2016. Zpráva o strategické komunikaci EU s cílem bojovat proti propagandě, kterou proti ní vedou třetí strany. Výbor pro zahraniční věci, Evropský parlament. [cit. 13.3.2018]. Dostupné z: http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+REPORT+A8-2016-0290+0+DOC+XML+V0//CS

ZŮNA, Pavel, 2010. Kritický pohled na koncept hybridních válek. Vojenské rozhledy. 19(3), 33-45. [cit. 13.3.2018]. ISSN 2336-2995. Dostupné z: http://www.vojenskerozhledy.cz/kategorie/adaptace-obranne-politiky-a-strategie-cr-na-nove-bezpecnostni-hrozby