Reklama
 
Blog | Milan Študent

Jak jsem nastoupil na učňák (1984)

Přijel jsem s tatíkem do Olomouce kolem poledne. Cestou z nádraží mi ukázal, kde se vyučil on (na Kosince), kde sloužil pradědek (v kasárnách Hanáckého pluku), kde dělá strejc (ve vazební věznici). A pak nás malá ulička na konci Dolního náměstí přivedla k sedmimetrové zdi s mřížovou bránou a tatík mi ukázal, kde budu v očividné rodinné tradici pokračovat já. Náborový inzerát avizoval internátní ubytování v centru města, jímž klášter na Kateřinské ulici bezesporu byl.
***
Bránu nám otevírá tlustý vrátný v umaštěné pošťácké brigadýrce. Strkám mu pod nos papíry s výzvou k nástupu, ale nezajímají ho. Máme jít naproti přes dvůr: „do pruchodó, v něm só veliky dveře, těma dovnitřkó, doprava, pak doleva, chvilkó rovnó, až nandete schodiště, tim nahoró ke skleněnym dveřím a tam je vechovatelna a tam ož je sódrožka vechovatelka,“ a ta si mě převezme.
Sódrožka vechovatelka je maličká, rudolící, celá v černém a navzdory zvolené barvě nepřehlédnutelně boubelatá. Podáním ruky nás přivítá, přelouská moje papíry, odškrtne si mě v seznamu a jdeme na pokoj. Znovu kličkujeme bludištěm kláštera až do slepé chodby, kde boubelatá Ivanka otevírá dveře pokoje označeného kartičkou se třemi jmény cizími a také jménem mým.
Mezi dvěma vojenskými palandami moc místa není, zato nad hlavou je ho dost. Strop se zaklenuje v pětimetrové výšce a z barokní klenby visí na tenkých drátech ošklivý obdélníkový zářivkový panel a v průvanu se mírně pohupuje. Čtyři dřevotřískové noční stolky postavené na sobě tvoří jeden vratký sloup a čtyři vedle stojící úzké a rozviklané šatní skříně mají místo zámku díru, z ní trčí jednoduchá plechová petlice uzamčená visacím zámkem. „Dondu pro šroubovák a vypáčíme je, vyber si zatím jednu“, říká Ivanka a vycouvá z pokoje. Protože vybírat není celkem z čeho, protáhnu se kolem stolu k otevřenému oknu. Obdélníkový a trávou zarostlý dvůr, cihlové stěny se zbytky omítky, odrolenými římsami a zazděnými arkádami křížové chodby ve středověkému klášteru celkem očekáváte. Ale dvě řady dřevěných telegrafních sloupů už ne. Moc se mi nelíbí. Jsou vysoké, pokřivené a celé dodřené. A já si teď nejsem moc jistý, na jaký obor jsem se to dal, jestli práce manipulanta poštovního provozu taky nezahrnuje nějaké to šplhání po sloupech a natahování telegrafních drátů.
Vyprovázím tatíka k bráně a než se vrátím na pokoj, jdu se podívat, kam vede ten průchod. Vedl na další nádvoří, tvořené z jedné poloviny budovami a z druhé opět sedmimetrovou zdí. A v ní, bůh ví proč půl metrů nad zemí, malá branka. Zamčená. V hlavě mi znělo jediné slovo: Kartouza.
***
Ke gotickému základu kláštera dodala renesance patro, baroko štuky, novogotika gotiku a socialistický realizmus ústřední topení a rozhlas. V každém zalomení chodby visel u stropu malinký tlampač a ve tři čtvrtě na devět všechny tlampače zachrochtaly a spustily dechovou. V devět zachrochtaly znovu a zavelely: „Vyhlašuji přípravu na večerku. Opakuji, je vyhlášena příprava na večerku.“ Boubelaté Ivance skončila šichta a noční směnu nastoupila Zupa.
***
„Kurva bažanti, lajna!“ do cimry vtrhli výrostci s nejistou suverenitou novopečených mazáků, co si konečně chtějí taky zašikanovat, neboť jako bažanti si své už vyžrali. „Do piče zobaku, ty kurva neviš co je to lajna?“ Nevěděl jsem. „Kurva Krojc, ukaž mu to.“ Pavlík Křížů je bažant z vedlejšího pokoje, kterým už mazáci prošli a teď se tlemil v chodbě, celý říčný na to, jak mazáci zbuzerujou někoho jiného. Vcupital do cimry, našel si spáru v linu, postavil se k ní, srazil paty, odtáhl špičky, narovnal se do habtáku, vyvalil oči a štěk: „Ste ve straně?“ „Sem ty pičo!“ Krojc salutuje: „Soudruhu mazáku, bažant Pavel Křížů…“ ale nedokončí. „Kurva, vy tu šikanujete bažanty! Čoček! Pičo, lajna!“ Mazák Čoček se vyšponuje vedle Krojce, který furt drží lajnu a bojí se pohnout, páč do pokoje vrazili třeťáci, elegantně jen v trenkách a ručníku. „Ste ve straně?“ „Ne!“ „Pane super mazáku, mazák Čoček …“ „Jaky ty sy mazak, Čoček? Kurva vypadni, ezli tě eščtě raz načapem u bažantů, dojebem ti tlamu! A co ty se tlemiš!“ obrátí se na mně. „Co ti matka nabalila k žradlu?“ Nabalila mi pečené králičí stehno. O to zájem neměli, jen tak pro formu profilcovali Ahmedovi tašku, našli v ní buchty a jednu mu nechali. „V jedenáct bude lopatkejšn Zupě na uvitanu, ne že se kurva bažanti nepřipojite!“ Přikyvujeme, že určitě jó, ale nevíme na co.
O půl desáté Zupa rozhlasem zavelela večerku a na pokojích měla být tma. Nebyla. Bažanti zhasnuto měli, mazáci ne. Protože všechny ložnice měly okna jen do dvora, měla Zupa z vychovatelny přehled. A běhala od jednoho pokoje k druhému, zhasínala, mazáci rozsvěcovali, Zupa vyhrožovala, mazáci se ji vysmívali a posílali do řiti. Ale před jedenáctou se svítilo už jen ve vychovatelně.
„Zuuuuupo, ty pííííííčo!“ zařval kdosi v jedenáct. Pokoje mazáků se pootevřely, ale jen tak, aby se do mezery vešla ruka svírající modrou a plechovou lopatku na smetí a začala s ní třískat o mramorovou podlahu chodby. Lopatkejšn. Zupa se zamkla ve vychovatelně a do rána už klid nebyl.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama